Netěší ho. Druhou rukou se I. Q. probírá ve svých větvích. Obhospodařuje je, jemně je napíná, kroutí jimi, aby se u kořínků, tam, kde mu odrůstají z hlavy, pěkně smotaly a spekly dohromady. Má vlasy po africku kudrnaté, smotávají se ochotně, samy, žádná chemie k tomu není potřeba (jak mi I. Q. neustále připomíná), na rozdíl od podřadných vlasů bělošských. I. Q. své větvičky, jednu po druhé, kontroluje po celé délce, některé z nich nechává přirozeně větvit, jiné zaštipuje, jak když ořezáváte švestku. Když se mu zdá, že se na konci příliš štěpí, léčí je malinkými, tenkými gumičkami (červenými, zelenými, žlutými, oranžovými, modrými), které jim namotává na konečky. Na hlavě má nějakých 300 copánků a některé z nich končí barevnou bobulkou – I. Q. vypadá jak tajuplný rajský strom duhových barev. Jako strom je ale I. Q. spíš pekelný. Buď na mě řve, nebo se se mnou nebaví. Přehlíží mě, nebo mě poučuje. Teď zrovna musím asi tak třikrát denně vyslechnout, jak židé ukradli černochům náboženství. (Slyšela jsem to už stopadesátosmkrát a neříkám na to ani slovo, ale to I. Q. vůbec nevadí.) I. Q. mi plamenně káže. Kromě šoustání už nic jiného plamenně nedělá, a ani šoustání už není to, co bývalo. Zdá se mi, že jsem se stala davem na ulici (co já vím, někde na 42. a 8. avenue, tam, kam chodí kázat černí muslimové s plastikovým mečem za opaskem, protože jim zákon zakazuje nosit po New Yorku opravdový). Tak tam někde, jen o něco dál, protože I. Q. není černý muslim, I. Q. je už aspoň týden černý ŽID. (I když mi už aspoň týden tvrdí, že je černý žid po celé generace.) Zkouší si na mně plamenné projevy a je úplně jedno, co na to řeknu, protože já nejsem JÁ, jsem DAV, co živelně /98/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247053