cukla ruka s čajem a čím dál tím víc jí připadalo, že ho od někud zná. „Bělo! Jsi to ty?“ zeptal se. Sabina zalapala po dechu, ale neodpověděla. „Nebo jsi Sabina?“ dodal váhavě. „Sabina.“ Jasně, Marian Smatuš! „Čau Mariane, co ty tady?“ „Měl jsem tu příspěvek, dělám na Palacha dizertaci.“ Sabina tupě kývla. „Ne tady,“ zasmál se významně Marian a rozhlédl se po pro storách stavební fakulty. „Na filozofii.“ Sabina stále mlčela. „A ty? Co ty tu děláš? Ty tu studuješ?“ „Hm. Pozemko na stavárně.“ „A co Běla?“ V Sabině cuklo a jenom pokrčila rameny. „Taky studuje?“ Marian nevypadal, že by od tématu ustoupil. „Ne.“ „Ne? A co dělá?“ „Nevim, se nevídáme.“ Marian vypadal zaskočeně, pak se trochu pousmál a se sebevědomím někoho, kdo může mít kaž dou holku, na kterou se podívá, odvážně řekl: „Mně se Bělka tehdy děsně líbila, víš to?“ Jenomže Sabina taky nebyla žádný ořezávátko. „A jak víš, že jsem to nebyla já, kdo se ti tehdy líbil?“ a provokativně se zadívala Marianovi do jeho namyšlených očí. „Tys byla vždycky úplně jiná, taková strašně drsná, ale Běl ka mi přišla děsně… křehká, taková… prostě holčičí, ženská, asi.“ Křehká?! Ty vole! Tak vidíš, Běluno debilko, mělas tehdy šanci. Sabině sevřel vnitřnosti známý pocit ztraceného dvoj čete, ztraceného kusu sebe samé, a zmateně se rozhlédla okolo. Záchrana! Uviděla hlouček kluků, mezi kterými hned poznala Marka s Džordžem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247052