„Sám jsem ten výbuch cítil,“ potvrdil Kasperan. „Prosil jsem tě, ať počkáš, ale tys na tom trvala,“ pokračoval Ilseth. „Říkalas, že na mě budeš útočit, dokud to neudělám… a pokud přestanu moc brzy, pokud ti ty vzpomínky zůstanou, tak že… no, tak že se zabiješ. Neměl jsem po ruce Okov a nevěděl jsem, co jiného si počít.“ Líčení těch událostí ho viditelně rozrušilo. „Potom jsme se dohodli, že bude lepší, když ti to povíme až tady. Byli jsme jenom tři a prostě jsme… no, prostě jsme nevěděli, co bys mohla udělat.“ Asha cítila, jak se jí oči zalévají slzami. Podlomila se jí kolena a nesesunula se k zemi jenom díky tomu, že ji stále ještě držel Kasperan. Něco v ní pořád chtělo protestovat, bránit se, že by nikdy po nikom nechtěla, aby z ní udělal Stín, nikdy by neudělala to, o čem Ilseth mluvil. Ale Davian byl mrtvý. Její přátelé byli po smrti. Nedovedla si představit ani to. V místnosti zavládlo rozpačité ticho. Všichni sledovali, jak se Asha pokouší zkrotit své pocity, a nakonec si Nashrel odkašlal. „To musela být nepříjemná situace, Ilsethe,“ poznamenal tiše. „A tvé činy za takových okolností jsou… pochopitelné, řekl bych. Ta dívka však nebyla plnoletá a nepropadla u Zkoušek; něco takového nemůžeme zcela přehlédnout. Náležité potrestání projednáme později.“ Ilseth zkroušeně přikývl. „Rozumím.“ Nashrel si složil prsty do stříšky. „Stále však zůstává otázka, jak je možné, že Ashalie přežila. Byls na místech všech tří útoků, Ilsethe. Nikdo jiný nepřežil. Tušíš, proč to v Caladelu dopadlo jinak?“ Ilseth zavrtěl hlavou. „Vím jen to, že se nejspíš nejednalo o nedopatření. Ten, kdo ty útoky prováděl, byl pokaždé důkladný. Její přežití musí mít nějaký důvod.“ Hryzal se do rtu. „Prozatím bych navrhoval, aby Ashalie zůstala v Tolu. Nejen proto, že musíme přijít na to, proč přežila. Mám pocit, že… že jí to dlužíme.“ Asha na něj mlčky zírala, slovům rozuměla, ale nebyla s to je zpracovat. Dokázala myslet jen na Daviana. Na to, co asi prožívala, když našla jeho zohavené tělo. „Souhlasím,“ přikývl Nashrel a vrhl na Ashu soucitný pohled. „Ashalie, nařídím, aby tě zavedli do tvého nového pokoje. Později
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247044
za tebou přijde někdo ze starších a pomůže ti se zabydlováním. Ilsethe, ty ještě neodcházej. Musíme si pohovořit o dalších záležitostech.“ „Jistě.“ Ilseth uctivě sklonil hlavu. Okamžik nato uchopil Ashu za paži jakýsi muž, kterého nepoznávala, a vedl ji z místnosti. Nebránila se. Nic neříkala. Cítila jen otupělost.
+ Ashina místnost nebyla zdaleka přepychová, rozhodně se však nejednalo o stísněnou kamennou komůrku, jakou očekávala. Stěny byly vytesané ze stejného černého kamene jako chodba za dveřmi, většinu podlahy však pokrývaly dva prosté hnědé koberce. Postel v rohu byla malá, ale vypadala docela pohodlně. U zadní stěny stál pěkný stůl s židlí; pod stropem visela jediná žárovka nabitá Esencí a vydávala tlumené, ale stálé světlo. V menší místnůstce po straně bylo umyvadlo a další vymoženosti. Nebýt toho, že chyběla okna, snadno by se mohlo jednat o pokoj někoho ze starších v Caladelu. „Starší Eilinar žádá, abys zde zůstala, dokud tě nezavolají,“ řekl zdvořile Nadaný, který ji sem zavedl. Asha na něj mlčky hleděla. Věděla, že to není slušné, že ten člověk za nic z toho, co se stalo, nemůže, ale bylo jí to srdečně jedno. Po chvíli trapného ticha Nadaný sklonil hlavu, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře. Vzápětí se ozvalo tiché mechanické klapnutí zámku. Takže tu přece jen byla jako vězeň. Ten dojem měla už předtím, ale nikdo neřekl nic určitého a ona byla pořád moc omámená, moc zdrcená na to, aby se jich zeptala. Na stěně viselo zrcadlo, a když v něm zahlédla svou tvář, trhla sebou. Z očí — zapadlých, jako by týden nespala — se jí pavučinovitě rozbíhaly zubaté černé čáry. Její kůže byla odjakživa světlá, málokdy se na slunci opálila, nyní však měla nezdravě bledý odstín, jako by z ní něco vysálo všechnu barvu i život.
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247044
Odvrátila pohled. Nemělo smysl užírat se něčím, co se nedalo změnit. Zdálo se, že význam nemá už ani to, že se stala Stínem. Přešla ke stolu, aby si ho prohlédla. Ke svému překvapení zjistila, že je dobře vybavený psacími potřebami a papíry. Tyto tužky k tomu sice nebyly určené, ale pokud by chtěla, mohla by si krátit čas kreslením jako kdysi na škole. To pomyšlení ji z nějakého důvodu uklidnilo. Aspoň se tady nezblázní nudou. Byly tam i rozpadové hodiny; zbývající Esence ukazovala, že je pozdě odpoledne. Až se energie v hodinách rozloží, sama ji nedokáže doplnit; bude muset říct někomu z Nadaných. Ale pokud jsou tyhle rozpadové hodiny jako ty, které má na škole starší Olin… Zjistila, že tu myšlenku nedokáže dokončit. Zeď v její hlavě, zadržující emoce, se konečně zbortila. Starší Olin je po smrti. Všichni jsou mrtví. Jsou pryč. Už je nikdy neuvidí. Zhroutila se na postel a rozplakala se do polštáře. Řvala bolestí a vztekem, až ochraptěla. Trýznivá bolest v její hrudi byla pořád moc silná a nedala se nikam přelít. O něco později usnula vyčerpáním. Nevěděla, kolik času uplynulo, než se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Ostražitě se posadila, rázem plně při vědomí. Chvatně si otřela uslzenou tvář a vzápětí se dveře otevřely. Když spatřila Ilsetha Tenvara, zamračila se. „Co chcete?“ obořila se na něj. Starší zvedl ruce před sebe. „Přišel jsem se omluvit.“ Asha zamžikala. Chvíli na něj tiše hleděla a pak unaveně mávla rukou. Zlost z ní vyprchala a nahradila ji skleslost a otupělost. „Pojďte dál.“ Ilseth vstoupil do pokoje; vypadal celý nesvůj. Zůstal stát uprostřed místnosti s pohledem upřeným na podlahu a pak si odkašlal. „Opravdu mě to moc mrzí,“ řekl nakonec hlasem ztěžklým lítostí. „Vím, že si to nemůžeš pamatovat, ale to ráno bylo vážně hrozné. Všichni byli vystrašení, zděšení… neschopní pořádně přemýšlet. Nepokouším se ospravedlňovat to, co jsem udělal,“ dodal, „ale tehdy mi připadalo, že nemám na vybranou.“ Omluvně si ukázal na popálenou paži.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247044