„V prádelníku u tebe není, viď? Tak v prádelníku v ložnici pána jsem poklízela nedávno a vím jistě, že jsem ho tam neviděla. V pokoji pro hosty taky ne, no… to sem blázen,“ přemýšlela nahlas a začala Florentýně zaplétat dlouhý cop. „Už vím! Bude určitě ve velký skříni v šatním pokoji v patře!“ radostně zvolala. Šatním pokojem nazývala Tonka místnost, která byla plná skříní a sloužila jako šatna pro veškeré oblečení a prádlo z celého domu. V zimě se zde ukládalo letní oblečení a v létě zase to zimní. Jedna celá velká skříň byla vyhrazena pouze na ubrusy, utěrky, dečky, záclony, závěsy a povlečení. Celá místnost voněla levandulí, kterou Tonka trhala na zahradě a průběžně obměňovala. „Tonko, prosím, půjdeme se tam podívat? Musím zjistit, jestli mi ten oblek ještě je. Bez toho nebudu moct usnout,“ žadonila Florentýna. Tonka si povzdechla. „Co mám s tebou dělat?“ plácla se do stehen a vydaly se společně do patra. Vystoupaly po leštěném dřevěném schodišti, kterým se šlo i do Florentýnina pokojíčku, ale nahoře se daly doleva, směrem ke křídlu, kde se nacházely ložnice rodičů, pokoje pro hosty a dalo se tudy dlouhou chodbou dojít i do pokojů pro služebnictvo. V této části domu, kde byl i šatní pokoj, Florentýna nepobývala moc často. Toto pro ni byl takový slavnostní okamžik.
p 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246529
Celé první patro bylo laděno do béžové barvy, spodní polovina stěn byla obložená světlým dřevem a zbytek byl vytapetován béžovou tapetou zdobenou jemnými kvítky kopretin. Díky velkým oknům sem pronikalo hodně světla, takže celé první patro bylo prosluněné a příjemné. Když došly až k šatnímu pokoji, který se nacházel mezi tatínkovou ložnicí a prvním pokojem pro hosty, přičichla si Florentýna k obrovské kytici mečíků, kterou sem Tonka ráno umístila do křišťálové vázy na mahagonový stolek. „Ty jsou krásný, a jak voní!“ rozplývala se Florentýna. „Hm, ráno je přinesl pan Dvořák. Dala jsem je sem, tatínek je má rád, viď?“ „To pro něj bude překvapení, až večer přijde domů.“ Tonka mezitím otevřela dveře do pokoje a kráčela směrem k rozlehlé šatní skříni, kde byl podle jejího mínění schovaný koupací oblek. Otevřela dveře a nejdříve se do skříně pořádně podívala, protože se nechtěla probírat tou spoustou oblečení a prádla, která se zde nacházela. Projížděla pohledem od horních poliček po ty spodní, a když už byla skoro na konci, takže kontrolu prováděla v předklonu, což pro ni bylo při její šířce dost namáhavé, radostí vykřikla: „Měla jsem pravdu! Tady to je,“ a vytáhla z hromady pečlivě složeného prádla Florentýnin růžový koupací oblek s bílými puntíky.
p 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246529
„Jé,“ přičichla k němu Florentýna. „Ten krásně voní!“ „To je levandule. Dávám ji všude,“ usmála se Tonka. „Tak co? Myslíš, že ti bude?“ „No nevím,“ přiložila si ho na sebe Florentýna. „Nejlepší asi bude, když si ho zkusíš. Co ty na to?“ Ale to už měla Florentýna shozenou noční košili a oblek na sobě skoro oblečený. V duchu děkovala tatínkovi, že minulý rok neodhadl velikost a koupil jí oblek větší. Teď jí byl akorát, i když za ten rok ani moc nevyrostla. To bylo určitě tím trápením, co měla. „No vidíš, je ti úplně akorát, tys snad nevyrostla,“ poznamenala Tonka. Florentýna si oblékla znovu noční košili a oblek pečlivě složila. Společně pak opustily místnost a Tonka uložila Florentýnu do postele v jejím pokoji. „Tak dobrou noc a ať se ti něco hezkýho zdá, malá slečno,“ cvrnkla jí prstem do nosu a dala jí pusu. Byla jiná než od slečny Monique. Tahle byla opravdová, sladká, plná lásky a voněla po jahodách a smetaně. „Tonko, prosím, nezatahuj mi závěsy, chci tady trochu nočního světla,“ poprosila ji Florentýna, když se hospodyně chystala zatáhnout. Ta pokrčila rameny a vyhověla jí. Když pak zavírala dveře, Florentýna ještě zavolala: „Tonko, prosím, a nezapomeň na nějakou tu krabičku… na jahody.“ „Hmm, neboj. Ráno to bude připravený. Dobrou noc, zlatíčko!“
p 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246529