Robertova matka, která se nedala tak snadno odradit jako její muž a měla v Německu příbuzné, od nichž dostávala ilegální cestou znepokojivé dopisy, se dožadovala spravedlnosti za každou cenu, ale posléze i ona uznala, že je beznadějné hnát celou tu věc dál. Avšak když za čtyři týdny po nehodě směla Roberta odvézt domů a seděla vedle svého syna v ambulanci, která je měla oba dopravit do Ženevy a pak dál do Paříže, vzala Roberta za ruku a řekla mrtvým hlasem: „Musíme brzy odjet z Evropy. Nemůžu žít ve světadíle, kde se beztrestně dějí takovéhle věci.“ Mnohem později, za války, když pan Rosenthal zemřel v obsazené Francii a Robert s matkou a sestrou žili v Americe, uslyšel jeden Robertův přítel, který také často jezdil na lyže do Evropy, vyprávění o muži v bílé čepici a řekl Robertovi, že téměř jistě zná člověka, na něhož se Robertův popis hodí. Je to prý lyžařský instruktor z Garmische nebo snad z Obersdorfu či Freudenstadtu, který má pár bohatých klientů z Rakouska a každou zimu s nimi jezdí z jednoho lyžařského střediska do druhého. Ten přítel nevěděl, jak se ten člověk jmenuje, a Robert sám byl v Garmischi jen jednou s francouzskou armádou na konci války a tenkrát ovšem nikdo nelyžoval. Teď stál ten člověk sotva metr od něho, obličej za zády hezké Italky orámovaný rovnými černými plochami lyží, a jeho oči pod téměř albínskými řasami se dívaly chladně a s urážlivým výsměchem přímo na Roberta, ale nekmitl v nich ani záblesk poznání. Nescházelo mu už moc do padesátky a obličej měl masitý, ale pevný a zdravý a tenké, ostře narýsované rty mu dodávaly solidní a ukázněný výraz. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246437