neodolatelné
98
funkcionář přesunuje měřicí přístroj ke konci hrazení a letmo se usměje, když pochopí, že se skok nedá změřit. Funkcionáři se krátce radí, než si uvědomí, že na stadionu není žádná vhodná měřicí páska. Jeden z nich se vydá nějakou najít, finále je zatím pozastaveno. Uběhne čtyřicet pět minut, než se páska najde a po změření a opětovném přeměření činovníci Beamonův kolosální skok vyčíslí: osm metrů a devadesát centimetrů neboli dvacet devět stop a dva a půl palce. Beamon skočil téměř o dvě stopy — čili padesát pět centimetrů — dál než jakýkoli jiný člověk v dějinách. Zhroutil se na dráhu, a když mu Boston pomáhal vstát, zhroutil se podruhé, než ho jeho nohy dokázaly zase unést. Jeden lékař, který záznam sledoval, mu diagnostikoval kataplektický záchvat vyvolaný emocionálním šokem z jeho výkonu. Beamonův skok byl tak ohromující, že se pro označení neuvěřitelného úspěchu zastiňujícího všechny předchozí činy vžilo slovo Beamonesque. Beamon převálcoval všechny své sportovní cíle. Stal se zlatým olympijským medailistou a držitelem světového rekordu. Skleslý obhájce olympijského titulu Lynn Davies si posteskl: „Proč se vůbec snažit? Beamonův skok celou soutěž zničil.“ Pro ruského šampiona Igora Ter‑Ovanesjana byli Beamonovi soupeři pouhé „děti“. Rekord vydržel téměř třiadvacet let, než ho o pět centimetrů překonal americký sportovec Mike Powell. Ten drží rekord dodnes. Beamon by teoreticky měl být štěstím bez sebe. Po nejistém kvalifikačním kole dokázal předvést skok často řazený mezi pět největších sportovních výkonů vůbec. Zbytek toho dne měl být jedním z nejlepších v jeho životě. Ovšem ve skutečnosti tomu tak nebylo. V roce 2008 vzpomínal, že oslavoval jen pár minut. „Když jsem se postavil na stupně vítězů, napadlo mě — co budu dělat? Dosáhl jsem jednoho stupínku, jaký je tedy další vrchol mého života?“ O týden později začal studovat v magisterském studium sociologii na Univerzitě Adelphi. Atletiku úplně opustil a dodnes je poznat, že z otázek ohledně svého výkonu radost nemá. Krátce
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246381
CÍLE
99
kývne, i přes svoji skromnou povahu tiše uzná, že byl jeho skok ohromný, a pak začne mluvit o své práci filantropa nebo o přednostech členů svého olympijského týmu.60 Beamon je sice možná nezvykle rezervovaný, ovšem i sebevědomím hýřící lovci cílů mívají s neslýchaným úspěchem problémy. To byl také případ Michaela Larsona, legendy světa televizních her.
Larson byl známý jako cílevědomý chlapík. Neustále se honil za nějakými cíli, někdy malými, jindy většími. U mnoha z nich šlo o získání peněz, narodil se totiž v roce 1949 do chudé rodiny z malého ohijského městečka Lebanon. Nechoval se vždycky úplně eticky, například když svým spolužákům na střední škole tajně prodával sladkosti se ziskem nebo když si pod různými jmény zakládal bankovní účty, aby si mohl nárokovat bonus pět set dolarů, který banka k novému účtu nabízela. Co se týče cílů, byl Larson „sériový monogamista“, stanovoval si jeden cíl za druhým a zřídkakdy zaútočil na nový, dokud nedokončil ten stávající. Neustále se věnoval nějaké misi a byl nervózní, pokud neměl na obzoru další. A právě tento vášnivý přístup zapříčil jeho zkázu. V létě 1983 bylo Larsonovi čtyřiatřicet a byl bez práce, když nepočítáme občasné řízení dodávky se zmrzlinou a opravy klimatizace. Sestavil si obrovskou televizní stěnu, obsedantně přepínal kanály a hledal příležitost k vydělání peněz. Konečně našel svou metu v podobě nového soutěžního pořadu. Press Your Luck neboli Zmáčkni svoje štěstí měl premiéru na CBS v září 1983 a jeho premisa byla jednoduchá — soutěžící odpovídali na triviální otázky, aby nasbírali takzvané spiny, což byly vlastně pokusy při honbě za výhrou, a ty pak využili na velké hrací obrazovce. Hráli o peníze a jiné ceny a museli se vyhýbat políčkům s „pohromou“, která
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246381
neodolatelné
100
jejich výhru vynulovala. Sledovali světlo, jež se míhalo po osmnácti políčkách obrazovky, a pak stiskli červené tlačítko, které světlo zastavilo v místě, kde zrovna bylo. Obsah každého políčka se čas od času měnil, takže bylo těžké předpovědět, jestli zvolené políčko ukáže peníze, cenu, nebo pohromu. Tak také vznikl název pořadu — soutěžící si mohli vybrat, zda své zbývající spiny přenechají dalšímu hráči, nebo budou pokračovat v „mačkání svého štěstí“ a zkusí další kolo. Hra byla vytvořená tak, aby světlo přistálo na políčku s pohromou po každých pěti nebo šesti spinech, což soutěžícím znemožňovalo nasbírat víc než pár výherních spinů v řadě. Larson hru sledoval s velkým zájmem. Většině lidí připadalo, že se výherní obrazovka chová náhodně, jenže Larson nebyl jako většina lidí. Den co den si nahrával výsledek každého spinu, až se před ním vynořila série vzorců. O svůj objev se podělil s manželkou — blikající světýlko se řídilo pěti různými vzorci, a ať už šlo podle jakéhokoli vzorce, dvě z osmnácti políček nikdy neukázala pohromu. V jednom vzorci například světlo zastavilo na bezpečném políčku po čtyřech nebezpečných. S trochou cviku se systém hry mohl naučit každý. Larson měl nový cíl. Šest měsíců se nazpaměť učil pět vítězných vzorců, hrál spolu se soutěžícími tak dlouho, dokud se mu kouzelná sekvence nevryla pod kůži. Očísloval políčka, a zatímco světlo poskakovalo po obrazovce, zkoušel si světelnou stezku. „Dva. Dvanáct. Jedna. Devět. Bezpečí! Dva. Dvanáct. Jedna. Devět. Bezpečí!“ Ano, choval se potrhle, ale pro svůj potenciálně lukrativní cíl byl ochotný udělat cokoli. Jednoho dne oznámil ženě, že je připravený. Vzal všechny své peníze a odletěl z Ohia do studia Press Your Luck v Los Angeles. Letěl ve svém zmačkaném šedém obleku, který pak nosil několik dní každé ráno a odpoledne, když se spolu s dalšími padesáti uchazeči snažil do pořadu dostat. Jeho optimismus a energie okouzlily tolik členů castingového týmu, že ho 19. května 1984 do show pozvali.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246381