3. Pět set let
vzdát. V průběhu těchto událostí navíc dalo Rusko Japonsku jasně najevo, že vzmáhající mocnosti nedovolí proniknout na jakékoli území, jež samo považuje za „životně důležité“.112 Jak lze snadno odhadnout, tato ztráta prestiže a s ní spjaté geopolitické důsledky uvedly Japonsko do stavu zuřivosti. „S Mandžuskem a posléze i Koreou v rukách,“ napsal v roce 1904 významný japonský akademik, by Rusko „bylo na jedné straně schopno zajistit si pod výlučnou kontrolou dostatečně silný námořní a obchodní vliv k ovládnutí Východu a současně navěky ochromit japonské národní ambice, čímž by Japonsko uvrhlo do hladovění a zkázy a nakonec by je anektovalo i politicky.“113 Vše nasvědčovalo tomu, že se tato noční můra stává skutečností, když si Rusko na Číňanech vynutilo pronájem mandžuské základny v Port Arthuru a zahájilo práce na rozšíření transsibiřské magistrály tak, aby vzniklo přímé spojení mezi Moskvou a Žlutým mořem. Po tomto „ponížení roku 1895“ Japonsko strávilo deset let „cílenou přípravou na eventuální válku s Ruskem“.114 Při realizaci vlastních strategických a obchodních zájmů Rusko táhlo koleje přesně přes území, které si Japonsko vydobylo při zdrcující porážce Číny a následně o ně bylo připraveno západní intervencí. Tato epizoda, jež na japonské veřejné mínění těžce doléhala, nakonec přiměla japonské představitele k přesvědčení, že se již nesmějí dál podrobovat požadavkům Západu. V roce 1904 Japonsko své přípravy na 112/ Viz Asakawa, The Russo-Japanese Conflict, str. 70–82; Duus, The Abacus and the Sword, str. 96, 97. 113/ Asakawa, The Russo-Japanese Conflict, str. 52. 114/ Westwood, Russia Against Japan, str. 11.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246343
Graham Allison: Osudová past
válku završilo a vzneslo vůči Rusku požadavek na postoupení klíčových oblastí Mandžuska. Když to Rusko odmítlo, Japonsko zahájilo preventivní útok a během následující války dosáhlo ohromujícího triumfu. Japonský pocit naléhavosti, úzkost, pocit způsobené újmy a pomstychtivost nám pomáhají pochopit syndrom vzmáhající se mocnosti. Popuzenost nad tím, jak se s Japonskem zacházelo v době, kdy ještě bylo slabé a nemohlo se bránit, podnítila u japonské reprezentace planoucí odhodlání zajistit si v hierarchii států opět místo, jež považovala za náležité. Stejná psychologická souvislost se u vzmáhajících se států odhaluje v průběhu staletí znovu a znovu.
Německo versus Francie Polovina 19. století Poté, co Prusko v roce 1864 zvítězilo nad Dánskem a v roce 1866 nad Rakouskem, ocitla se hlavní evropská velmoc – jak situaci líčí historik Michael Howard – ve „vrcholně nebezpečné náladě: náladě velmoci, která sleduje vlastní sestup na druhou pozici“.115 Jak to v dané době objasnil jeden francouzský hodnostář: „Velikost je vždy relativní… Moc určité země může poklesnout prostě jen v důsledku toho, že se kolem ní nahromadí nové síly.“116 Tempo pruského vzestupu poděsilo Paříž a povzbudilo Berlín. S tím, jak k sobě Prusko přičleňovalo ostatní 115/ Howard, The Franco-Prussian War, str. 40.
104
116/ Wawro, The Franco-Prussian War, str. 17.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246343
3. Pět set let
německé země, vzrostla jeho populace z třetiny francouzské v roce 1820 na čtyři pětiny v roce 1870. Objem výroby železa a oceli, v roce 1860 v porovnání s Francií jen poloviční, se už o deset let později ocitl na čele tabulky.117 Rychlou modernizací procházelo také pruské vojsko a roku 1870 už bylo o třetinu větší než francouzské. Jak poznamenal jeden dobový vojenský expert: „Francie jen zírala v úžasu. Nevelký a snadno zvládnutelný soused se takřka přes noc proměnil v průmyslový a vojenský kolos.“118 Atmosféru panující v Paříži trefně vystihla francouzská císařovna, když vyjádřila obavy, že jednoho dne „půjde spát jako Francouzka a probudí se jako Pruska“.119 Bismarckovou vůdčí ambicí byl zrod jednotného Německa. Hlavy německy hovořících knížectví a panství ale lpěly na svých výsadách panovníků nezávislých států. Podřízenost Prusku by nikdy nepřijaly, pokud s nimi „v jejich sebezahleděnosti neotřese“ šok, jenž je přiměje strachovat se o vlastní přežití.120 Bismarck správně počítal s tím, že náležitě silným impulzem bude válka s Francií – a spolu se svou generalitou také věděl, že jsou na střet s francouzskými silami plně připraveni.121 Aby ale zdráhavá jihoněmecká hrabata získal pro společnou věc, věděl, že je důležité, aby Francie byla považována za útočníka. Vzhledem k prudkosti obav, s nimiž francouzský císař Napoleon III. hleděl 117/ Correlates of War Project, „National Material Capabilities Dataset“, verze 4; Singer, Bremer, Stuckey, „Capability Distribution, Uncertainty, and Major Power War, 1820–1965“, str. 19–48. 118/ Wawro, The Franco-Prussian War, str. 17. 119/ Tamtéž, str. 19. 120/ Lord, The Origins of the War of 1870, str. 6. 121/ Tamtéž.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246343