Kapitola XI
P
an de Tronville sáhl do náprsní kapsy, aby si mohl dát svůj dnešní první doutník. Naprosto automatic-
ky ukousl špičku, vyplivl ji, vyndal zápalky a škrtl. „Zatracený skotský vítr,“ zaklel nahlas, když zápalku vzápětí uhasil silný poryv větru. Popošel ke stromu a otočil se zády. Druhý pokus byl úspěšný. Vedlejším efektem architektovy sfouknuté zápalky bylo to, že silný vítr rozehnal i neprostupnou ranní mlhu. Kilcarron se opět objevil v plné kráse, a tak se mohl architekt de Tronville konečně věnovat své práci. Hrubé plány na renovaci sídla Carronů měl již hotové, nyní však hledal inspiraci pro možné dostavby a zejména k vytvoření jemných detailů, které by zachovaly starobylý ráz sídla. Takové bylo přání hraběte Carrona. Všechno chtělo svůj čas. Pan de Tronville se posadil na lavičku, labužnicky potahoval z doutníku a přes kouř pozoroval průčelí pravého hradního křídla. Zkoumal 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246337
TAJEMSTVÍ SKOTSKÉ KRVE
jednotlivé záhyby architektury, cimbuří, omítku místy narušenou a místy pohlcovanou divoce bujícím břečťanem, chrliče i hradní okna. Začal počítat. Třetí okno zleva v prvním patře patřilo k jeho pokoji. Nemohl se splést, protože včera do něj dcera Catharine postavila vázu s kyticí červených jiřin. De Tronville přejížděl očima dál, ale něco se mu zdálo v nepořádku. Orientovat se v oknech hradu bylo stejně obtížné jako orientovat se uvnitř, ve spletitých chodbách sídla. Okna nebyla stejně velká, některá byla níž, jiná výš, malá i větší. Vypadalo to, že v nich není žádný řád. Pro architekta to ale takový rébus nebyl. Bylo zjevné, že v podobě hradu se odrážela jeho historie. Některá okna byla bývalými střílnami, některá byla starší, některá novější. Stopy války i lepších časů zkušenému oku neunikly ani po stovkách let. Panu de Tronville přišla podivná úplně jiná věc. „To okno by tu být nemělo,“ zabručel si pod vousy a upřeně se díval k oknu, které bylo o tři dál než okno jeho pokoje. Nebylo velké, vlastně to byl spíš jen jakýsi světlík. Pan de Tronville si však při sebelepší snaze neuvědomoval, že by byl v oněch místech nějaký pokojík, schodiště nebo cokoliv, kam by mohlo okno vést. Stejně tak si nevzpomínal, že by na příslušném místě chodby 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246337
JAN HRDINA
bylo nějaké okénko. Profesionální zvědavost byla silnější než cokoliv jiného. De Tronville vstal a vydal se do útrob hradu zjistit pravý stav věci. Vystoupal po nepříliš širokých schodech do prvního podlaží hradu a na konci schodiště se dal vlevo. Zastavil se u dveří svého pokoje. Ohlédl se zpět. Jen pro jistotu. Pokračoval dál. Pomalu kráčel chodbou a odpočítával dveře. První patřily ke Catharininu pokoji, druhý byl jeho vlastní pokoj, třetí pokoj byl prázdný. Dál nic. Až o poctivých deset kroků dál byl ještě jeden pokoj a na konci chodby okno. Chodba pak pokračovala odbočkou vlevo. Bylo to zvláštní. Okno nebylo zazděné, přesto k němu neexistoval přístup. „Étrangé,“ procedil skrz zuby de Tronville a potáhl z doutníku. „Co je zvláštní, papá?“ ozvalo se za architektovými zády. Otočil se a vykročil ke své dceři. „Bien bonjour, fillette!“ pozdravil Catharine a políbil ji na tvář. „Tam,“ ukázal směrem ke zdi, „měly by tam být dveře, ale nejsou.“ Catharine nahlédla otci přes rameno směrem, kterým ukázal. „Proč by tam měly být dveře?“ „Protože je tam okno. Byl jsem se podívat venku. Trochu jsem zvažoval možné úpravy a zjistil jsem, že je tam 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246337