Sharon J. Bolton
„Jo,“ špitla mu do košile. Přesně tak. Scházela jí trocha času. „Pověz mi o tom,“ řekl a hladil ji po hlavě. Chápala ho. Po březnovém případu, který ukončil její detektivní kariéru, se on musel cítit ještě hůř. A přesto spadl rovnýma nohama do dalšího vyšetřování, kde musel vystupovat inkognito uprostřed cizích lidí a nepřátel. Musel se vyrovnávat s tímtéž co ona, jenže sám a v nebezpečném prostředí. „A když už o tom mluvíme,“ pokračoval, „opravdu mě ty tvoje plavecký tréninky netěší.“ „To se v žádných hlášeních neobjevilo.“ „Bydlíš kousek od Raye Bradburyho, který je svými vodními extempore pověstný. A tělo jsi našla v jeho přítomnosti. Jen hlupák by si to nedal dohromady. Už v tý zpropadený řece neplav, jasný?“ „Odkdy máš právo říkat mi, co mám dělat?“ „Od okamžiku, kdy jsem se do tebe zamiloval. A když nemáš pivo, byla by asi velká troufalost doufat, že bys měla náhradní zubní kartáček, viď?“ „V nočním stolku. Je dokonce ještě zabalený. Koupila jsem tyrkysový, protože mi připomínal tvoje oči. A jestli máš ještě zájem, dole v ledničce je balík carlsbergu. Jen tak pro strýčka Příhodu. Jo, a tvoje máma by ráda věděla, kdes nechal grilovací nářadí, a bratr by si s tebou rád promluvil o Lois Laneové. Nebo o někom takovým. A hele, jsem snad tvoje sekretářka nebo opatrovnice?“ Bože, jak krásně se usmívá. Na jeho úsměv se nedá zapomenout. Fakt chce spát ve vedlejší kajutě? Už to tak vypadá, protože se k ní sklonil a políbil ji na tvář. Vlastně skoro na spánek. „Dobrou noc, Flintová,“ řekl a zmizel.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246323
Temné říční proudy
Když se Lacey ráno probudila, Joesbury byl pryč. Na chvíli dokonce přemýšlela, jestli se jí to celé nezdálo. Pak ale na stole našla vzkaz. Musel sáhnout do sáčku s cukrem a mezi prsty jej usypávat, aby vytvořil – srdíčko.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246323
18
Lacey „Jmenuju se Lacey Flintová a už neplavu v řece,“ mumlala si pro sebe, když nasedala do kanoe. „Neplavu v řece, protože je to nebezpečné a můj přítel mi to rozmluvil.“ Odrazila od zádi své plachetní jachty a uvažovala, jestli neznámý pocit lehkosti, s nímž se probudila – pocit, kdy se téměř vznášela, v hlavě cítila závrať a den, který se před ní rýsoval, nabízel nepřebernou řadu nádherných možností –, není tím, čemu lidé říkají štěstí. Pořád ještě bylo časné ráno a do začátku směny jí zbývalo několik volných hodin. Mohla prát, jít nakupovat, doplnit lodní nádrž na vodu nebo – zatraceně, odkdy ji domácí práce tak těší? První na řadě byla ale řeka. Už nastával odliv, takže pádlovat nebylo třeba. Až dorazí na Temži, bude to sice o něčem jiném, ale jedno ze zlatých Rayových pravidel znělo: plav proti proudu, když jsi čerstvá, a nech se unášet, když jsi unavená. Druhé říkalo: drž se blízko břehu, protože snižuješ možnost kolize s motorovým člunem a proud je slabší. „Dobré ráno, krásko.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246323