wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko
Aniž se po něm ohlédla, kněžka přestala ničit malbu a vyzývavě pomalu zamířila vzhůru úbočím. Taita, bez sebe vztekem, se za ní rozběhl. Už nekřičel, zato pevně sevřel v ruce těžkou hůl. Byl rozhodnut zabránit jí v útěku, aby musela nést následky zločinu, a zuřivost mu zatemnila mysl. V té chvíli by ji klidně udeřil holí do týla a prorazil jí lebku. Kněžka došla k místu, kde se údolí ostře stáčelo. Zastavila se a přes rameno se po něm ohlédla. Vlasy i obličej jí téměř kompletně halil červený šátek, zpod nějž vykukovaly jen její oči. V té chvíli Taitu vztek zcela přešel a úžasem zalapal po dechu. Žena na něj upřeně a vážně hleděla očima, které jako by vypadly z portrétu na průčelí hrobky. Nějakou dobu se nedokázal pohnout a jeho ústa oněměla. Když se mu konečně hlas vrátil, vydal z hrdla chraplavé zaskřehotání: „Jsi to ty!“ Žár v jejím pohledu jej zahřál u srdce, a ačkoliv měla ústa zakryta šátkem, věděl, že se na něj usmívá. Na jeho výkřik neodpověděla, ale přikývla, pak se otočila a neuspěchaně zabočila za skalní výstupek. „Ne!“ křikl divoce. „Takto mě nemůžeš opustit. Počkej! Počkej na mě!“ Vrhl se za ní a doběhl k výčnělku jen pár vteřin poté, co za ním zmizela. Vztáhl k ní ruce, ale v příštím okamžiku se zastavil uprostřed kroku a paže mu poklesly, protože se před ním otevřel horní konec údolí. Končilo o padesát kroků dál kolmou stěnou ze šedivé žuly, tak strmou, že by po ní nevyšplhala ani horská koza. Žena jako by se vypařila. „Lostris, odpusť, že jsem tě zavrhl. Vrať se, moje milovaná.“ Dolehlo na něj mlčení hor. Vzchopil se, a aniž ztrácel čas marným voláním, začal hledat trhlinu ve skále, kde se mohla ukrýt nebo kudy mohla vést maskovaná cesta z údolí. Nic nenašel. Ohlédl se za sebe a všiml si, že dno údolí pokrývá tenká vrstvička prachu. Jeho vlastní otisky se v něm zřetelně rýsovaly, avšak jiné neviděl. Zjevení po sobě nezanechalo žádnou stopu. Zničeně se vrátil k hrobce. Zastavil se před portálem a vzhlédl k nápisu, který žena vysekala do omítky v hieratickém písmu. „Šest prstů ukazuje cestu,“ četl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246219
wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko
nahlas. Nechápal. Co myslela tou cestou? Silnici? Stezku? Nebo metodu, způsob? Šest prstů? Ukazují různými směry, nebo pouze jedním? Má sledovat šest různých ukazatelů? Marně si lámal hlavu. Znovu nápis přečetl: „Šest prstů ukazuje cestu.“ V té chvíli se rýhy v omítce začaly vyplňovat a písmena před jeho očima mizela. Za okamžik se Lostrisin portrét zaskvěl neponičený v původní kráse, každý detail bezchybně zrestaurovaný. Oněmělý úžasem natáhl ruku a přejel po povrchu. Byl hladký jako sklo. Odstoupil a hleděl na podobiznu. Je úsměv přesně takový, jak jej namaloval, nebo se neznatelně změnil? Je stále něžný, nebo výsměšný? Upřímný a otevřený, nebo spíš záhadný a lstivý? Neškodný, nebo poznamenaný úskočností? Taita si nebyl jistý. „Jsi Lostris, nebo zlovolný přízrak, který mě má trápit?“ zeptal se portrétu. „Mohla by Lostris projevit takovou krutost? Nabízíš mi radu a pomoc, nebo mi kladeš do cesty léčky a nástrahy?“ Dlouho stál před hrobkou, než se konečně otočil a vrátil se k pevnosti, kde na něj čekala eskorta. Vysedli na koně a vyrazili do Théb.
N
ež dojeli do paláce Nefera Setiho, setmělo se. Taita zašel nejdřív za Ramramem. „Faraon se stále ještě radí. Dnes v noci se s tebou nemůže setkat podle plánu. Nemáš čekat na jeho pozvání. Podle rozkazu s ním zítra povečeříš. Upřímně ti radím, aby ses uchýlil na svou spací rohož. Vypadáš vyčerpaně.“ Opustil komořího a spěchal za Demeterem, v jehož komnatě našel i Merena. Oba muži seděli u desky baa. Meren vyskočil a okázale dával najevo úlevu, že se Taita vrátil. Složitá hra se svými komplikovanými záludnostmi byla často nad jeho síly. „Vítej, mágu. Přišel jsi právě včas, abys mě uchránil před ponížením.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246219
wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko
Taita se posadil vedle Demetera a rychle se ho vyptal na zdravotní stav. „Mám dojem, že ses již zotavil po útrapách cesty. Starají se o tebe dobře?“ „Jistě, velmi dobře,“ odpověděl Demeter. „Děkuji ti za tvou starostlivost.“ „To rád slyším, protože zítra musíme časně ráno vstávat. Odvedu tě do Memnonova paláce, kde si poslechneme kazatele nového náboženství. Prorokuje příchod nové bohyně, která bude vládnout všem národům světa.“ Demeter se usmál. „Copak nemáme i bez ní přemíru bohů? Jistě jich je tolik, že nám vystačí až do konce dnů.“ „Ach, milý příteli, nám se to možná zdá. Ovšem podle toho proroka mají být staří bohové zapuzeni, jejich chrámy zbořeny a jejich kněží rozprášeni do všech koutů světa.“ „Napadá mě, zda ten, o kom káže, není Ahura Maasda, jediný a jedinečný. Pak by nešlo o nové náboženství.“ „Ne, není to Ahura Maasda. Prorok mluví o bohyni, mocnější a strašnější než tvůj babylonský bůh. Vezme na sebe lidskou podobu a sestoupí z nebes, aby žila mezi námi. Lidé získají přímý přístup k její dobrotivé milosti. Má moc oživovat mrtvé a obdařit nesmrtelností a věčným štěstím ty, kdo si takovou odměnu zaslouží.“ „Proč se máme zabývat tak zjevným nesmyslem, Taito?“ zeptal se podrážděně Demeter. „Tíží nás přece závažnější starosti.“ „Tento prorok je jen jedním z mnoha, kteří se tajně potulují mezi lidmi a podle všeho se jim daří přitahovat mnohé k nové víře. Je mezi nimi i Mintaka, královna Egypta a manželka faraona Nefera Setiho.“ Demeter zvážněl. „Královna Mintaka má snad dost rozumu, aby nepodlehla takovému nesmyslu.“ „Nová bohyně hned po svém příchodu zbaví Egypt děsivých ran, které jej sužují, a zhojí veškeré utrpení jimi způsobené. Mintaka v ni vkládá naději, že jí přivede z hrobu její děti, které zemřely na mor.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246219