se především politicky vzdělávat dělnickou třídu, vyhledávat v ní elitu schopnou vzít do rukou vládu a správu země. Členové jsou tedy samotným základem strany, podstatou její činnosti. Bez členů by se strana podoba la profesorovi, který nemá žádné žáky. Z finančního hlediska se strana opírá hlavně o příspěvky, které platí její členové; první povinnosti sek ce je zajišťovat jejich pravidelné vybírání. Strana tak shromažďuje fondy potřebné ke své politickovýchovné práci a ke každodenní činnosti. Může tak rovněž financovat volby, v tom se finanční hledisko stýká s hledis kem politickým. Tento aspekt problému je nejdůležitější: každá volební kampaň představuje velké výdaje. Technika strany mas nahrazuje kapi talistické financování voleb financováním demokratickým. Místo aby se při financování kampaně obracely na několik velkých soukromých dárců, průmyslníků, bankéřů nebo velkoobchodníků – což kandidáta (a potom poslance) vůči nim zavazuje – masové strany rozdělí náklady na co možná nejvyšší počet členů, z nichž každý přispívá nevelkou částkou. Vynález masové strany lze srovnat s vynálezem poukázek subskripce pro národní obranu v roce 1914: státní pokladniční poukázky byly původně upisovány na vysoké částky u několika velkých bank, které půjčovaly státu; v roce 1914 se zrodila geniální myšlenka nabídnout velké množství poukázek na malé částky a dát je k dispozici co nejširší veřejnosti. I strany mas se vyznačují tím, že se obracejí k veřejnosti: k veřejnosti, jež platí, jež umož ňuje, aby se volební kampaň vymanila ze závislosti na kapitálu; k veřej nosti, jež naslouchá a jedná, získává politickou výchovu a učí se, jak se podílet na životě státu. Strana kádrů odpovídá jinému pojetí. Pro přípravu voleb je třeba vytvořit skupinu významných osobností, vést je a udržovat kontakt s kan didáty. Jde především o vlivné osoby, jejichž jméno, prestiž a veřejný vliv poskytnou kandidátovi záruku a získají mu hlasy; dále o významné spe cialisty, kteří vládnou uměním ovlivňovat voliče a organizovat kampaň; a také o významné finančníky, kteří přinesou to nejdůležitější – peníze. Záleží zde především na kvalitě: na rozsahu prestiže, na technické obrat nosti, na rozsahu majetku. To, čeho strany mas dosahují svou početností, to strany kádrů získávají výběrem. Vstup do strany už v nich vůbec nemá stejný význam: je to akt zcela osobní, založený na schopnostech nebo na zvláštním postavení člověka, určený čistě osobními vlastnostmi. Je to akt vyhrazený jen nemnohým; vychází z přísného a uzavřeného výběru. Jestli 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245992
že slovem člen strany označujeme toho, kdo podepíše závazek vůči straně a potom pravidelně platí příspěvky, pak strany kádrů členy nepřijímají. Některé předstírají, že členy získávají po vzoru masových stran, jakoby nákazou: ale není třeba to brát vážně. Jestliže na otázku, kolik má Radi kálně socialistická strana členů, neexistuje žádná přesná odpověď, je to tím, že samotná otázka nemá smysl. Není možné spočítat členy Radikální strany, poněvadž tato strana nehledá členy ve vlastním slova smyslu: je to strana kádrů. Do stejné kategorie patří americké strany a většina umírně ných a konzervativních evropských stran. Toto rozlišování, jež je ve svém principu jasné, se ne vždy snadno aplikuje. Před okamžikem jsme poznamenali, že strany kádrů se někdy otvírají i obyčejným členům, podle vzoru masových stran. Po pravdě řeče no tato praxe je dost obecná, stran kádrů v čisté podobě je málo. Ty ostat ní k této praxi nemají daleko, ale jejich zdánlivá forma může pozorovatele zmást. Nesmí se dát jen na oficiální pravidla formulovaná ve stanovách, ani na prohlášení vedoucích pracovníků. Fakt, že strana neregistruje své členy a nevybírá pravidelně příspěvky, je dost dobrým kritériem, bez toho je skutečné členství nemyslitelné, jak uvidíme. Zajímavou indikací je také nepřesnost uváděných čísel. V roce 1950 v Turecku (před volbami) Demokratická strana prohlašovala, že má „tři nebo čtyři miliony členů“. Samozřejmě mluvila o sympatizantech, ve skutečnosti byla hlavně stra nou kádrů. Při rozlišování narážíme rovněž na to, že existují nepřímé stra ny: masové strany, které nemají individuální členy. Vezměme jako příklad labouristy: strana byla ustavena v roce 1900, aby umožnila financovat ve volbách dělnické kandidáty. Z finančního hlediska je to masová strana, poněvadž volební náklady platí kolektivně odbory. Avšak toto globální členství je velmi odlišné od členství individuálního: nezahrnuje ani sku tečné politické vedení, ani osobní závazek vůči straně. Mění to zásadně povahu strany i členství v míře, kterou se pokusíme upřesnit dále. Před stavme si na druhé straně americké strany ve státech, v nichž funguje systém uzavřených primárek s registrací účastníků; z politického hlediska se podobají masovým stranám. Za členství můžeme považovat tuto účast v primárních volbách s registrací a závazky, které z toho plynou; mimo to účast na nominaci kandidátů představovaných ve volbách je jednou z typických aktivit člena. Avšak v daném případě je to jeho jediná aktivi ta: na schůzích sekcí masových stran nic podobného nenajdeme. Hlavně 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245992
však u těchto amerických stran nenajdeme systém pravidelného placení příspěvků, který zajišťuje financování strany a voleb: z finančního hledis ka máme co činit se stranou kádrů. Koneckonců nepřímé strany a americ ké strany s uzavřenými primárkami by bylo třeba považovat za polomaso vé strany, aniž bychom z tohoto pojmu chtěli dělat třetí kategorii, která by se dala stavět proti oběma předchozím, a to hlavně kvůli její nesourodosti. Odlišnost mezi stranami kádrů a stranami masovými má sociál ní a politický základ. Její počátky sahají v hrubých rysech do doby, kdy omezené volební právo bylo nahrazeno všeobecným volebním právem. Ve volebních systémech omezených majetkovým censem, které byly v 19. století pravidlem, strany samozřejmě měly formu stran kádrů: nepři padalo v úvahu naverbovat do strany masy, když neměly žádný politický vliv. Na druhé straně kapitalistické financování voleb se zdálo přiroze né. Ostatně podařilo se mu omezené volební právo přežít. Ve skutečnosti zavedení všeobecného volebního práva nevyvolalo bezprostředně nástup skutečně masových stran. Strany kádrů se pouze pokusily zpružnit svou strukturu a předstíraly, že se otvírají masám. Této první fázi odpovídá systém Birminghamského caucusu v anglické Liberální straně, Primrose League v Konzervativní straně a nástup amerických primárek. Šlo o to, poskytnout masám nějakou politickou činnost a významným činitelům, kteří tvořili výbory, dodat zdání lidového pověření. První dva případy měly blízko k masové straně: existoval systém formálního členství a zároveň pravidelné placení příspěvků. Avšak skutečný život strany se odehrával mimo členy. Primrose League byl orgán odlišný od strany ve vlastním slova smyslu, strany, v níž dochází k sociálnímu kontaktu; primárky se omezo valy na nominaci kandidátů; jedině caucus se svými sekcemi v jednotli vých čtvrtích byl předobrazem skutečné strany mas, ale byl jen dočas ným experimentem. Scházela politická a finanční báze masových stran: nešlo o to vymanit kandidování a volby z kapitalistického financování; nešlo o to vzdělávat masy a používat jejich sílu přímo v politickém životě. Šlo spíše o to využívat sílu mas, politickou i finanční, jako podpůrnou sílu. Byl to první krok, který byl ale jen krokem prvním. Zavedení všeobecného volebního práva vyvolalo téměř všude (kromě Spojených států) rozvoj socialistických stran, kterým se podařilo zdolat poslední etapu, ostatně ne vždy naráz (obr. 6). Například ve Francii se prv ní socialistické skupiny příliš nelišily od buržoazních stran. Registrování 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245992