„Přišla bys na jiné myšlenky,“ promluví tichým hlasem. „Možná by ti právě něco takového pomohlo se aspoň na chvíli odreagovat.“ „O tom pochybuju,“ prsknu podrážděně. Jsem zrovna v situaci, kdy mnohdy nemám náladu ani dýchat, natož abych se šla někam bavit. Ještě k tomu s lidmi, kteří jsou šťastní, protože jejich život klape přesně tak, jak si představovali. Eva si tentokrát odpustí přednášku o tom, jak moc jsem negativní a pesimistická. Pouze se zvedne z postele, sebere ze stolu svou malou elegantní kabelku, která jí perfektně ladí k šatům, a zamíří pryč. „Kdyby sis to rozmyslela, zavolej mi, nasměruju tě za námi,“ připomene mi mezi dveřmi. „Číslo na mě máš, ne?“ Přikývnu, ale k její nabídce se nijak nevyjádřím. Je mi jasné, že stejně nikam nepůjdu. Dveře za Evou se zaklapnou. Uvelebím se na pohovce pohodlněji a zavřu oči. V noci se mi moc dobře nespí. Když už mě neruší zvuky domu a pochrupující Eva, většinou mě pronásledují děsivé sny. Není tedy ani divu, že během chvíle upadnu do lehkého spánku. Ten však trvá pouhých několik minut, když mě z něj vytrhne ostrý
zvuk
rozléhající
se
celým
domem,
který
nedokážu
identifikovat. Z předsíně ke mně dolehnou dva hlasy. Jeden patří babičce a ten druhý bych snad poznala za jakýchkoliv okolností. Vyskočím z postele neuvěřitelnou rychlostí. To není možné! On se vrátil! A vrátil se za mnou... Je mi jedno, že mám na sobě pouze starou vytahanou mikinu a 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245949
tepláky s obrovskou dírou na koleni, které mi z nouze půjčila teta. Rozběhnu se ze schodů, div se u toho nepřizabiju. „Dalibore,“ vydechnu. Stojí ve dveřích a podává babičce nějakou obrovskou tašku nacpanou k prasknutí. Vypadá mnohem líp, než když jsme se viděli naposled. Kruhy pod jeho očima sice nezmizely úplně, ale vlasy i své pěstěné strniště má opět upravené přesně tak, jak jsem bývala zvyklá. „Ty jsi za mnou přijel!“ „Jen jsem ti přivezl nějaké věci, co sis nebyla schopná odstěhovat,“ oznámí mi suše. Podívám se na několik obrovských krabic vyskládaných v předsíni. Jedná se téměř o všechny moje věci. Týden už opravdu uběhl a já se stále nebyla schopná donutit k tomu, abych se do toho domu vrátila, odstěhovala je a zároveň uskutečnila svůj plán. Vlastně jsem k tomu neměla ani prostředky, jelikož babička ani teta auto nevlastní a rodiče mi teď jen těžko pomůžou. „Původně jsem to vezl k vám domů, ale tvoje máma mi řekla, že u nich nebydlíš a nesměrovala mě sem.“ Jeho ledový hlas i předstíraný klidný tón se do mě zařezává jako ostrá čepel nože. Odběhne k autu a z kufru vydoluje další tašku, kterou přinese a položí ke všem ostatním věcem. „Mohla bys mi vrátit klíče?“ otočí se opět ke mně. Není to otázka, ale jasný rozkaz. Zkoprněle přejdu k věšáku a z kapsy bundy vydoluju těžký svazek klíčů. Sundám všechny, které patří k jeho domu, a položím mu je do nastavené dlaně. „To bude asi tak všechno,“ konstatuje. Pak se otočí a bez pozdravu se vydá k autu. Mně už nevěnuje ani jediný pohled, pouze se lehce pousměje na babičku. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245949
„Dalibore,“ zavolám a vrhnu se ke dveřím. Babička se mi pokusí zastoupit cestu, takže ji nešetrně odstrčím. V jejím zamračeném obličeji přitom zahlídnu absolutní nesouhlas. Nezdržuju se s obouváním bot, vyběhnu ven jen tak bez nich a znovu několikrát zavolám jméno svého bývalého snoubence. Nedočkám se však od něj žádné reakce. „Dalibore, počkej, prosím,“ zarazím ho ve chvíli, kdy už se chystá nastoupit do auta. Měla jsem přece nějaký plán a nechci se ho vzdát jen proto, že mě Dalibor takto nečekaně zaskočil a zastihl nepřipravenou. Prudce mu stisknu paži a donutím ho, aby se na mě konečně podíval. V jeho krásných temně hnědých očích se lesknou slzy. Tentokrát nepochybuju o tom, jestli se mi to jen zdá. Opravdu tam jsou. Pár se jich překulí přes jeho husté řasy, steče po tváři a ztratí se v upraveném strništi. Mám neodolatelné nutkání mu je setřít, ale přemůžu se a tomuto pokušení odolám. „Co chceš?“ zasyčí na mě téměř nenávistně a prudce vytrhne svou ruku z mého sevření. „Promluvit si,“ hlesnu. „Není o čem,“ zakroutí hlavou. „Navíc už jsme to jednou zkoušeli. Stejně to k ničemu nebylo.“ „Ale je o čem mluvit,“ vyhrknu. „Já vím, že jsem to podělala. Ale můžeme to ještě spravit a zkusit to jinak.“ Sotva to dořeknu, vím, že ze mě právě vypadla absolutní blbost. Daliborův znechucený výraz v obličeji mi to jen potvrdí. „Myslíš, že budu živit a vychovávat cizí dítě?“ zeptá se a 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245949