98
J . d . ro bb • S c h ů zka s ďá bl e m
Vykročila do schodů, absurdně potěšená, že měla dost energie a pohotovosti, aby vymyslela slušnou urážku. Kocour běžel za ní. Vzpomněla si na nově zrekonstruovanou pracovnu s teď už milovanou řídicí centrálou a s AutoChefem, který by jí poskytl kávu. Odhadla ale, že nemá na to, aby si třeba jen založila nástěnku, natož aby procházela poznámky a něco k nim přidávala. Místo toho zamířila do ložnice. Tam stála velká, nádherná postel. Líbilo se jí, jak ložnice vypadala i předtím. Sakra, hodně se jí to líbilo, a navíc si na to zvykla. Ale nově vymalovaným stěnám s měkkou, klidnou šedí, jejíž tmavší odstín ohraničoval strop, aby zvýraznil jeho výšku a střešní okno, nemohla nic vytknout. Těžko si mohla stěžovat na tmavomodrou pohovku, delší a širší než byla původní. O rozvrhování místností a výzdobě nevěděla nic, ale nenapadala ji žádná výtka k rozmístění křesel – a k jejich sytým tónům –, která jako kdyby ji zvala, ať si sedne, uvolní se a nechá aspoň na chvíli okolní svět světem. Dokonce dokázala ocenit jemně vyřezávané dveře elegantního baru včetně AutoChefu a lednice. Rozlehlá šatna spojená s převlékárnou jí možná připadala přehnaná, ale neubírala body zbytku místnosti. A věděla, že si s Roarkem užijí přidanou terasu venku s dveřmi, které návrhářka interiérů označovala jako atriové. Skutečnou hvězdou místnosti podle ní byla obří postel s fantaskně vyřezávanými pelestmi v jemných bronzových a měděných tónech a s hromadami nadýchaných polštářů. Eva k ní vyloženě nedoklopýtala, ale mnoho nechybělo. Padla na ni obličejem dolů a okamžitě usnula. Galahad se přikrčil a skočil za ní. Prošel se po prošívané dece, čichl si k Eviným vlasům a uspokojeně se natáhl přes její boky, jako kdyby ji chtěl udržet na místě. A rozvrněl se. O chvilku později vešel Roarke.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245940
99
J . d . ro bb • S c h ů zka s ďá bl e m
„Už je v limbu, co?“ řekl, když na něj Galahad zamrkal dvojbarevnýma očima. Roarke zavrtěl hlavou, přistoupil k posteli, shýbl se a stáhl Evě boty. Ani se nepohnula. Zapálil oheň a sedl si, aby se také zul. Přetáhl přes manželku kašmírový přehoz z nohou postele a počkal, až se z něj vynoří kocouří hlava. Pak si lehl vedle Evy a usnul. Sny strhávaly obranné hradby. Eva celé hodiny potlačovala ozvěny, šepot a emoce, ale spánek podminoval její ochranu. Byla dítě, ztracené a vyděšené, zkrvavené a polámané. Držela sice ruku přitisknutou k tělu, kterou jí zlomil otec, než ho zabila, ale s každým krokem se ruka přesto chvěla a křičela bolestí. Pálilo to v místě, kde ji znásilňoval, bolest jí tepala ve tváři, kam ji uhodil. Přesto měla pocit, že se vznáší jako duch. Jako mrtvá. Bála se tmy. Ve tmě se ukrývaly hrozné věci, číhaly tam a sledovaly ji. Spolknou ji vcelku? Spadne do bezedné jámy, kde ji pozřou potkani a pavouci, jak říkal otec? Všechno kolem vypadalo, jako kdyby se dívala přes špinavé okno plné skvrn. A zvuky se ozývaly z velké dálky. Pronásleduje ji? Najde ji a odvleče zpátky do toho studeného pokoje s blikajícím červeným světlem? Ublíží jí, ublíží jí, ublíží jí. Zabije ji. Zabije. Chtěla se schovat a chtěla spát. Zkoušela to, ale našli ji. Nemohla bojovat, i když v ní všechno křičelo bolestí a ječelo hrůzou. Světla byla příliš jasná, oslňovala ji, a hlasy příliš hlasité, až ji z nich duněla hlava. Někdo jí říkal, že bude v pořádku a že je v bezpečí. Ale věděla, co jsou lži. Někdo se jí zeptal na jméno, ale žádné jim nemohla říct.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245940
100
J . d . ro bb • S c h ů zka s ďá bl e m
Dotýkaly se jí ruce, všude, a ona cítila vlastní krev. Znovu vykřikla a tma se přiblížila a objala ji. „Je to jenom sen, jenom se ti to zdá. Jsi doma, jsi v bezpečí. Jsem tady.“ Roarke ji přitáhl k sobě a jeho hlas, jeho vůně ji vytrhly z minulosti. „Jsem v pohodě.“ Políbil ji na čelo. „Uvažoval jsem, jak dlouho to potrvá. Držela jsi to v sobě celý den.“ „Viděla jsem jí to v obličeji i v očích.“ Eva se k němu přitiskla, zatímco kocour ji šťouchal hlavou do ramene. „Vím, co cítila. Vím, jaké to je, uvíznout v takovém šoku a vnímat takový strach. Celý den se to ve mně ozývalo, ale nemohla bych odvádět svou práci, kdybych se tomu podvolila.“ „Já vím.“ Pevně ji objímal. „Já vím.“ „Taky jsi je slyšel. Nemůžu se tím nechat zlomit.“ „Nenechala ses a nenecháš.“ Zvedl jí obličej a zadíval se do jejích očí. „Nenecháš. Ale nesmíš to potlačovat.“ „Trvalo mi roky, než jsem si vzpomněla, a pořád mám prázdná místa. Ona není dítě, Roarkeu, ale je na ní něco bezbranného. Nevím, na kolik si vzpomene a jestli nám bude schopná říct podrobnosti, jaké by se nám hodily.“ „Žije.“ „Jo, žije. Už u ní byla Mirová a zdá se, že to Daphne nevadí. Důvěřuje Nobelovi, to je jasné, a podle všeho je schopna mluvit i se mnou. Myslím, že jí pomohlo, když jsem jí řekla, že ten chlap, co to udělal, není ďábel. Byla to maska, líčení. Falešný kostým.“ „Bude vědět, stejně dobře jako my dva, že se pod tím falešným obličejem skrýval netvor.“ „Jo, ale ví, že je skutečný. Z masa a krve.“ O něco klidněji natáhla ruku dozadu, aby poškrábala věrného Galahada mezi ušima. „Vyspal ses trochu?“ „Řekl bych, že jsme oba spali něco přes hodinu. Nebo spíš my tři.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245940