98
barbara taylor brad f ord
•
dar osudu
Diedre se usmála. „Těší mě, že sis toho všiml, Milesi, a doufám, že to ví i Daphne.“ „Věřím, že během našeho pobytu se o svém synovi dozvěděla hodně nového.“ Do rozhovoru se vložila Cecily. „Daphne se o něho bojí, protože dokáže být velmi zbrklý.“ „Myslím, že je spíše dobrodružně založený,“ mínil Miles. „Na Huga jeho syn dnes učinil dojem. Ptal se ho, jak je možné, že toho o Hitlerovi a třetí říši tolik ví. Vyzná se i v celosvětové situaci.“ „Bude to tím, že poctivě čte všechny britské noviny,“ oznámila Diedre. „Stejně jako já. Nedávno jsme o tom mluvili. On je skutečně studnice informací, jak se říká.“ „Podle mě Daphne naplno pochopila, co je její syn zač,“ rozumoval Miles. „Je dobrá matka, určitě nechce svoje děti nijak omezovat, ale s péčí o mladého to chvílemi přehání.“ „Já vím,“ přikývla Diedre. „Miluje všechny své děti, ale nejvíc se soustředí na Charlieho. Není divu, že se občas pohádají. On zkrátka někdy dřív mluví, než myslí. Neuvědomuje si, že by se před rodiči měl chovat víc jako diplomat.“ „Daphne začíná docházet, že je mu dvacet, skoro dvacet jedna,“ podotkl Miles. „Pomalu se vyrovnává s tím, že z jejího chlapečka už je dospělý chlap. Osobně jí to neustále připomínám.“ „Doufám, že Charlie neprovede nějakou hloupost, třeba že se nepokusí stát válečným zpravodajem, jestli vypukne válka,“ přiznala Cecily. „Až vypukne,“ opravila ji Diedre. „A já souhlasím. Ovšem zdá se mnohem pravděpodobnější, že dostane povolávací rozkaz a nebude mít na vybranou.“ „Nikdy jsem neviděl tak militaristické město,“ prohodil Miles, aby změnil námět hovoru. „Je tu víc uniforem, než si člověk umí představit. U Horchera jich bylo plno.“ „Jaké uniformy nosí gestapo?“ zajímalo Cecily. „Žádné. Chodí v civilu. Ale nemůžeš si je s nikým splést. Nosí dlouhé kožené kabáty a klobouky se zdviženými okraji. Jde z nich strach.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245939
99
barbara taylor brad f ord
•
dar osudu
„Asi bych měla jít a uklidit si ty šperky,“ poznamenala Diedre a zvedla se. Náhle toužila někam uniknout. „Čaj si dáme u Daphne v apartmá nebo dole?“ „Dole. Asi tak za hodinu.“ „Zatím!“ loučila se Diedre. Podívala se na Cecily a dodala: „Děkuji ti za výbavu na dnešní večer.“
ŠESTNÁCT
K
dyž v plné sestavě, tedy v šesti lidech kráčeli halou hotelu Adlon, Miles se neubránil úsměvu. Všichni na ně zírali a otáčeli se za nimi. Není divu, pomyslel si. Dámy vypadají úchvatně. Cecily zvolila levandulový šifon s několika šňůrami ametystů kolem krku. Daphne se oděla do bílého hedvábí a svých safírů, zatímco Diedre se musela spokojit s vypůjčenými černými šaty a falešnými perlami. Všechny ženy byly elegantní, stylové a noblesně se nesly. Už když byl Miles mladší, někdy kolem dvanácti let si začal uvědomovat, že Inghamovi budí rozruch svou pouhou přítomností. Věděl, že po příjezdu na ambasádu to bude stejné. O několik vteřin později vyšli z hotelu na Unter den Linden, odkud odbočili do Wilhelmstrasse, kde v čísle sedmdesát sídlí britské velvyslanectví. Diedre se zmínila, že říšské kancléřství se nachází jenom o několik dveří dál. Miles se mimoděk otřásl při představě Hitlera a ostatních zločinců, kteří nedaleko odtud kují své děsivé pikle. Nemilosrdně a s pověstnou německou důkladností – o tom není pochyb. Nečekaně se po jeho boku objevila Diedre, srovnala s ním krok a zavěsila se do něho. „Každého jsem varovala, že se tam sejde pestrá směsice lidí, aby je nepoplašil počet nacistických důstojníků. Přijdou ve svých svátečních šedých uniformách, budou se usmívat a uctivě srážet podpatky, uklánět se a vrnět
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245939
100
barbara taylor brad f ord
•
dar osudu
jako figurky na klíček. Do naší přízně se pochopitelně nevetřou. Gestapáky poznáš podle zachmuřeného výrazu a laciných obleků.“ Miles se neubránil smíchu. „Není pochyb, od koho Dulcie odkoukala barvitý způsob vyjadřování, který ty jsi pro změnu zdědila po pratetě Gwendolyn.“ Přitáhl si ji blíž. „Nemůžu se dočkat a Charlie také ne. Jenom Daphne se podle mého názoru pořád nikam nechce. Dohlédni na ni a trochu se jí věnuj, prosím.“ „Bude v pořádku, Milesi. Budeme na půdě velvyslanectví, což je v téhle cizí zemi část britského území. Jsme tu v naprostém bezpečí. Podívej se, nad hlavou se nám třepotá Union Jack!“ Miles vzhlédl a usmál se na sestru. Otočil se a mávl na zbytek rodiny, aby si pospíšili. Společně vstoupili dovnitř a vzápětí je pospíchal přivítat britský velvyslanec v Berlíně, sir Nevile Henderson. Zůstal stát na podestě širokého schodiště a upřímně se usmíval. Se svým obvyklým šarmem a velkorysostí se s každým osobně pozdravil. Diedre k němu nasměrovala nejprve Daphne, Huga a Charlieho, a za nimi Cecily a Milese. Sama přišla na řadu jako poslední. Potřásli si rukou a chvíli spolu hovořili. Velvyslanec jí tiše sdělil, že by si s ní po skončení recepce rád promluvil. Tvářil se vstřícně a z hlasu mu zaznívala náklonnost. Diedre se u něho nemohla dlouho zdržet. Věděla, že za ní čekají další hosté. Připojila se k rodině a odvedla je do jedné ze dvou přijímacích místností, kde na ni na prahu čekal Tony Jenkins. Vrhl se k ní se širokým úsměvem. Políbil Diedre na tvář a přivítal se s ní. Ona mu na oplátku představila Daphne a neušlo jí, jak ho krása její sestry zaskočila. Dočista ho připravila o řeč. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval a zase mohl mluvit. Diedre okamžitě převzala vedení a představila mu Cecily, Milese, svého švagra Huga a nakonec Charlieho.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245939