Zvířata čtyř oken Lev se na mě svým důvěrně známým způsobem usmál a Paní skal mi oznámila: „Dospěl jsi na konec svojí cesty, protože tam je hřad Velkého sokola. Proč ještě čekáš tady ve vodě?“ „Kvůli té Nestvůře. Je ohavná a blokuje mi cestu.“ „Aha,“ řekla. Pak sáhla do vody, vytáhla meč a podala mi ho. A pobídla mě: „S tímhle se musíš té Nestvůře postavit.“ Poté natáhla ruce a tři Motýli vylétli přímo vzhůru do vzduchu a přiblížili se k sobě. Spojili se a začali kroužit dokola a vytvářet velkou barevnou kouli. Čím rychleji kroužili, tím víc se koule zvětšovala, jako mnohobarevný divoce vířící vrcholek. Nebe potemnělo a oblohou prošlehl blesk. Koule najednou explodovala a místo ní se oblevil okřídlený bojový Kůň, velký okřídlený bílý hřebec. Vylezl jsem si do sedla a nechal jsem se pohltit silou toho velkolepého zvířete. „Máš moc Nestvůru zabít,“ řekla Paní skal. „Půjdeš se mnou, Lve?“ „Budu tě odsud sledovat,“ odpověděl. Vzal jsem do rukou otěže, Kůň se vznesl a pak zamířil přímo k průsmyku. Když jsme dorazili, Nestvůra se před námi přikrčila strachy, projít nás ale nenechala. „Já tě teď můžu zničit,“ zakřičel jsem. Podívala se na mě všemi třemi obličeji. Levá hlava byla rozezlená, zuřivě vrčela a cenila na mě svoje žluté zkažené zuby. Pravá hlava se na mě křenila, dělala si ze mě legraci, vysmívala se mi. Hlava uprostřed byla klidná, měl jsem pocit, že prožívá strach a připadalo mi, že jsem v jejích očích zahlédl slzy. Nestvůra ustoupila na břeh a nakonec se zastavila zády opřená o zlatý strom. Zvedl jsem ruku, abych ji zabil, ale nedokázal jsem to. Místo toho jsem odhodil meč do moře a sesedl z velkého bílého 78
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245908
Naše mytologická negramotnost bojového Koně, který odletěl pryč. Díval jsem se na Nestvůru a v tu chvíli jsem věděl, že se dívám na jednu část sebe samého. Strach, zlost a ničemnost, podezíravost, arogance a pocit provinění. Nestvůra se začala zmenšovat jako unikající balónek, až nebyla o nic větší než já. Pohled na ni stále naháněl hrůzu, byla deformovaná a škaredá. Věděl jsem, že se jí musím dotknout. Šel jsem k ní. Třásla se strachy a nedůvěrou. Levá hlava po mně chňapla svou tlamou a pravá mi nadávala. Nedokázal jsem se odvrátit. Natáhl jsem ruku a špičkou prstu jsem setřel slzu z tváře prostřední hlavy; všechny tři pak najednou zařvaly takovou bolestí, že jsem je mohl jen obejmout a pevně je držet. A věděl jsem, že to není žádná Nestvůra, bylo to nemluvně, maličké, bezmocné dítě, které bylo zdrcené násilím, týráním a zanedbáváním ze strany těch, o nichž se předpokládalo, že by ho měli milovat a pečovat o něj. Začal jsem klimbat, a když jsem se probudil, byl vedle mě Lev. „Kde je Drak?“ zeptal jsem se ho. „Tam, kde byl vždycky,“ odpověděl. „Ve mně?“ zeptal jsem se. Usmál se a nic víc dělat nemusel. Rozhlížel jsem se, kde je Velryba, ale neviděl jsem ji. Měl jsem o ni obavy, protože jsme se na téhle cestě velmi sblížili. Jako by četl moje myšlenky, Lev odpověděl: „Paní skal poslala Velrybu domů. Byla z té cesty velmi unavená. A taky tady pro tebe nechala dárek.“ Zpoza Lva vylétl nádherný Motýl a přistál mi na špičce nosu. Já i Lev jsme se zasmáli. Pak povídal: „Paní skal chtěla, abych ti řekl, že tenhle Motýlek bude vždycky vědět, kde ji najít, kdybys znovu potřeboval její radu.“ 79
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245908
Zvířata čtyř oken Byl jsem velmi potěšený její laskavostí vůči mně a šťastný, že můžu přivítat Motýla do naší rodiny. Podíval jsem se vzhůru na obrovský zlatý strom. Tyčil se do nebe jako nějaká ohromná budova. Lev se zeptal: „Jsi připravený?“ Přikývl jsem, že ano, pak jsem mu vylezl na záda s Motýlem sedícím na mé dlani a letěli jsme nahoru, výš a výš, a přistáli jsme na samotném vrcholku toho velikánského zlatého stromu. Naše trojice stanula před Velkým sokolem ze zlatého hřadu. Byl hodně veliký, obrovský. Jeho tvrdé pronikavé oči se dívaly přímo do mojí duše. Poznal jsem, že není nic, co by o mně tato velkolepá bytost nevěděla. Takže nebylo nutné nic vysvětlovat. Dlouhou dobu jsme stáli v naprostém tichu. Nakonec Velký sokol promluvil: „Podívej!“ A tam u mých nohou ležela Růže. Sáhl jsem dolů, položil ruce na stonek a zkusil Růži zvednout, byla ale stále příliš těžká. Velký sokol řekl: „Ta Růže je láska. Její krása představuje radost a potěšení lásky. Tíha představuje bolest a odpovědnost lásky.“ Nato roztáhl svoje obrovská křídla a odlétl směrem vzhůru a pryč od nás. Lev stál po mém boku. Řekl: „Na chvíli tady zůstaneme a znovu si s Velkým sokolem promluvíš. Teď je ale čas, aby sis odpočinul a přemýšlel o tom, co ti pověděl.“ Jako vždycky měl Lev pravdu. Byl jsem unavený a cítil jsem, jak na mě jde spánek. Změny, k nimž u Joa došlo v průběhu práce s Margaret, zahrnovaly znovunabytí sebeúcty, vybudování hlubokého a přirozeného soucitu a schopnost cítit a znovu důvěřovat vlastním pocitům. Jeho 80
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245908