Skok po hlavě se také vychází, říká Peter Levine a nazývá tak skutečnost, že lidé a zvířata, kteří před nástupem imobility pociťovali strach a/nebo zlost, cítí tentýž strach či zlost, když se z ustrnutí znovu vynoří. Jakmile zvířata procitnou z imobility v okamžiku, kdy jsou tam přítomni i útočníci, podniknou hektické, neplánované pokusy o útěk nebo útočí na agresora v posledním zoufalém boji o přežití. Ve své knize „Řeč beze slov“ (Sprache ohne Worte) Peter Levine popisuje, že jednou viděl dokonce myš, která, když se probrala ze své strnulosti, zaútočila jako divá na čenich kočky, která ji chytla, a tak se jí skutečně podařilo uprchnout, protože kočka byla neočekávaným útokem zcela zaskočena. Pro nás lidi jsou tedy silný strach a zlost pocity, které nám dost nahánějí hrůzu. Extrémně znepokojivý je především hněv – energie, již tělo mobilizuje pro boj – , protože je krajně násilnický a člověk cítí skutečně nutkání zabíjet: Zabij, nebo buď zabit. Tyto emoce se nám zdají být nesnesitelné, a tak je ze strachu potlačujeme, odštěpujeme je a znemožňujeme tím završení základních tělesných procesů, aby se mohlo uvolnit nahromaděné napětí. Uvnitř těla dochází k permanentnímu boji mezi původním impulzem a snahou jej potlačit. Pocit zdánlivého ochrnutí je přirozeným následkem. Skutečnost, že jsem začala hněv cítit a už jej nedokážu potlačit, vidí paní Marqaurdtová jako důkaz, že se trauma začíná rozpouštět, i když se nám ještě nepodařilo rozpojit emoce a fyzické procesy. Jednoho večera sleduji v televizi pořad o depresi a jiných psychických onemocněních. Vidím prominenty – hudebníky, sportovce, profesory – , kteří vypráví o svém psychickém zhroucení. O tom, jak se jejich stav během velmi krátké doby – týdnů, někdy jen dnů – natolik zhoršil, že „už nic nešlo“. A pak se jim dostalo pomoci. Šli na kliniku, byli podchyceni, vypipláni, uzdraveni. Určitě nebylo v pořádku hned všechno najednou; ani pro tyto lidi 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245905
Podzim/zima 2010: Zlost už duševní zdraví není pravděpodobně žádnou samozřejmostí, ale nikdy nekončícím procesem, něčím, o co musí člověk neustále usilovat. Ne že bych jim pomoc nepřála. Rozdíl je v tom, že jim se pomoci dostalo, a sice po relativně krátké době. Ale mně ne. Cítím, jak to ve mně vře, jak hrozí, že mě přemůže zlost na všechny ty profesionální pomocníky, kteří u mě svou zatracenou práci neodvedli. A pak vystoupí ten psychiatr a řekne: „Ve většině případů se dá deprese dobře vyléčit, když se využijí všechny možnosti. Nemůže-li se někdo uzdravit, pak zpravidla proto, že nevyzkoušel všechny možnosti. Naopak dostane-li se pacient do skutečně dobrého centra pro léčení deprese, jsou šance velmi dobré.“ I když si zkouším říkat, že to tak nemyslel, zní mi to jako obvinění: „Když se neuzdravuješ, je to tvoje vina. Nesnažila ses dostatečně!“ Mám chuť na něj začít řvát, na tohoto psychiatra v ležérním saku a s klidným hlasem, chci jím třást, dokud ho přesvědčení o vlastní neomylnosti nepřejde. Snažila jsem se o pomoc, a byla mi odepřena. Chtěla jsem jít na kliniku a nenechali mě. Měla jsem být tvrdohlavější, naléhat, trvat na tom? Měla jsem se sama nechat poslat do oblastní nemocnice? Co jsem proboha měla dělat? Jak moc bych se musela ještě namáhat, abych si pomoc zasloužila? Ví tento takzvaný expert vůbec, jak nekonečně namáhavé je zůstat prostě jen naživu, když se člověk nachází v pařátech deprese? Snášet ochromující bolest, zoufalství, pocity viny a studu za vlastní selhání, den za dnem, každou zatracenou minutu? Vstát, vyčistit si zuby, obléknout se, opustit dům – už jen pomyšlení na to je často příliš vyčerpávající. Přesto se musí člověk ještě sám snažit o pomoc – najít si lékaře, psychiatry, terapeuty, domluvit termíny, skutečně na ně dorazit, znovu a znovu vyprávět svůj příběh. Poslední zbytek energie, nad nímž se člověk beztak diví, odkud vlastně ještě pochází, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245905
Skok po hlavě spotřebuje na to, aby se upnul k naději na brzké zlepšení, na snahu vydržet, dokud malá magická pilulka, antidepresivum, nezpůsobí slibovaný zázrak a nepřemění onu trosku znovu v lidskou bytost. Zbytek vysílání už poběží mimo mě. Skoro nezúčastněně, jako by se to stalo někomu jinému, pozoruji, jak se ve mně vynořuje ta křičící žena, jak je stále větší a hlasitější, až nevnímám nic kromě jejího imaginárního řvaní v mé hlavě, a jak mé tělo zároveň upadá do staré známé strnulosti. Následujícího dne, v neděli, ve mně zlost ještě stále vře a jako vždy mě ochromuje. Tentokrát je však pomyšlení na to, že strávím celý dlouhý, prázdný den uzamčená ve vězení vlastního těla s pocitem, že se pomalu a strastiplně udusím knedlíkem v hrdle, prostě příliš děsivé. Zoufalství je silnější než ochromení. Obléknu se, vezmu si tašku a klíče a opustím byt. Chci do lesa, abych mohla křičet. Nedaleko mého bytu jsou pole, která sousedí s lesem. Naneštěstí jsou tu i přes mizerné počasí na procházce nějací lidé a většina jich pobíhá směrem k lesu. Stojím chvíli nerozhodně, udělám pár kroků jedním a pár kroků druhým směrem. Mám obavu, že jakkoli daleko půjdu, budu vždycky v doslechu nějakých lidí. Proklínám každičkého člověka, který se odváží právě teď a tady pobíhat. Mám jít prostě zase domů? Ta představa je nesnesitelná. Konečně odbočuji na cestu, která vede od polí k příjezdové cestě k zámku Prüfening. Vine se podél oploceného zarostlého pozemku a vysoké zdi na vstupní straně bývalého kostela, a není proto z obou konců na dohled. Opřu se obličejem o zeď a brečím. Brečím nahlas a vydávám ze sebe zvuky trýznivého nářku. Dělám si nejprve trochu starosti, že mě někdo uslyší, ale nakonec je mi to jedno. Vším, o co mám ještě zájem, je zbavit se toho hrozného tlaku ve svém nitru dřív, než mi exploduje hlava. Přestat je teď stejně nemožné, jako vystoupit uprostřed jízdy z horské dráhy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245905