„Třeba saranče, ale moc pěkné.“ Arťom Mykolajovyč neznatelně hladí Hryhorivnu dlaní. Dlaň sálá horkem. „Jak se má ta vaše známá… Bella?“ tajemně se vyptává Arťom Mykolajovyč. „Dobře.“ „Už se jí o nikom nezdá?“ „Víte že už ne?“ „Jaká škoda,“ Arťom Mykolajovyč je rozčarovaný. „A víte vy co, Arťome Mykolajovyči,“ Hryhorivna k němu důvěrně přistupuje, „a víte vy co? Polibte mě prostě hned. Tady a teď. Polibte mě.“ Arťom Mykolajovyč na Hryhorivnu zmateně třeští oči. „Proč tady,“ huhlá, „přijďte za mnou do pracovny… Na konci směny… Bude to v klidu, beze svědků…“ „Tady a teď, Arťome Mykolajovyči,“ Hryhorivna zavírá oči a špulí rty. Všechno, nebo nic. „Hryhorivno, co to děláte? Lidi se na nás dívají.“ „Ať se dívají.“ „Tak to nejde. Nějaké slušné vychování přece.“ Hryhorivna ustupuje a zapaluje si jedenáctou cigaretu dnešního dne. „Jak se má Alina?“ ptá se klidně. „Pozdravujte ji.“ „Určitě budu,“ říká Arťom Mykolajovyč a jako omámený vchází do budovy polikliniky. „Nashledanou.“ Je třeba si aspoň jednou za život něco odpustit, přemítá Hryhorivna a vtahuje do plic oblak kouře. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245895
Přesně tak. To, co odmítáme, nás dělá silnějšími. Hryhorivna rychle kráčí po Chreščatyku. Slunce ji oslepuje. Hryhorivna mžourá a nic kromě slunce nevidí. Něco ji vábí. Něco uvnitř jí našeptává, že si musí pospíšit, že na konci cesty na ni, na Hryhorivnu, čekají. Už skoro běží. Všude kolem na širokánském Chreščatyku leží zkrvavená těla. Hryhorivna je opatrně překračuje. Vůbec si jich nevšímá. Nedoběhli, uvědomuje si, už to nestihli. Ještě chvíli, a budu šťastná, přemýšlí Hryhorivna; když skončí válka, někdo přece jen zůstane. A ten někdo bude opravdu šťastný. Ano, po válce přichází štěstí. Na rohu Chreščatyku a Prorizné se Hryhorivna zastavuje. Řada vojáků s automaty jí přehrazuje cestu. Vojáci v helmách. Hryhorivna jim nevidí do obličeje. „Hej, vy!“ křičí na ně Hryhorivna. „Tak se rozestupte! Nemám na vás čas. Musím projít dál. Čekají tam na mě.“ „Nikdo tam na tebe nečeká,“ odpovídají vojáci. „Lžete. A vůbec, nic nevíte. Jste tupí jak polena.“ Vojáci si mezi sebou šeptají. Hryhorivna je ve stresu. „Rozestupte se,“ opakuje. „Musím projít dál.“ „A proč jsi tak přesvědčená o tom, že musíš?“ Takoví nevychovanci, uvažuje Hryhorivna, tykají mi, jako kdybych s nima krávy pásla. „Musím. Jsem si jistá, že musím.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245895
Vojáci se rozestupují a z druhého konce vychází z davu Arťom Mykolajovyč. Má na sobě velitelskou uniformu. Strašně mu sluší. „Pěkná uniforma,“ říká Hryhorivna. „Hryhorivno, co tu děláte?“ „Já? Já se tak procházím.“ „Lže,“ říkají vojáci. „No dobře,“ Hryhorivna se červená. „Přišla jsem za vámi, Arťome Mykolajovyči. Však jste na mne čekal, je to tak?“ Arťom Mykolajovyč má ruce v kapsách. „Čekal, ale ne nějak extra,“ tiše odpovídá. „No, hlavně, že jste čekal. Teď bude všechno jinak.“ Vojáci strkají Arťoma Mykolajovyče do zad, no tak, řekni jí to, nezdržuj. „Hryhorivno,“ začíná Arťom Mykolajovyč, „to všechno, víte, nešlo o nic vážného.“ „O nic vážného? Na tom není nic špatného. Miluju vtipy, a když se vtipkuje. Vlastně si myslím, že lidi by se měli víc smát.“ Arťom Mykolajovyč mlčí. „Víte, Arťome Mykolajovyči, co si myslím já? Myslím si, že mezi lidmi je nejdůležitější oboustranný zájem. Aby se lidé zajímali o druhé. Tak například já a vy. Vy mne zajímáte. Zajímá mě, jaký jste člověk. Jak a o čem přemýšlíte. Jak se chováte v různých situacích. Ještě vás vůbec neznám, ale i tak mám z toho radost. Protože mám předtuchu, že vás víc poznám, rozumíte mi?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245895