Marmell2.qxd18.3.201818:48Stránka100
100
Ari Marmell
Slyšeli jste někdy výraz „kamenný pohled“? Tak u dvergrů to funguje doslova. Jejich oči se opravdu promění v kámen. Víte, Hruotlundt není jako většina dvergrů. Nemá nadání na práci s magií, alchymií a takovými věcmi. Dokáže docela dobře používat zaklínací knihu a je opravdu skvělý v identifikaci a popisu kouzel, relikvií a co vás ještě napadne. Ale vůbec si nepamatuje zaklínadla a nemá představivost a nápady. Proto se on a ostatní dvergrové v Chicagu dohodli – takříkajíc – že každý půjde svou cestou, a Hruotlundt našel nové uplatnění pro své vlohy. Ale každá poznámka o jeho schopnostech – nebo jejich nedostatku – se ho stále dotýkala. Řekl jsem si, že budu trochu přátelštější. „Ta žvýkačka byla bezva detail,“ řekl jsem. „Dala tomu punc. Ale možná jsi ji měl udělat tak, aby přestala žvýkat, jakmile se něco děje. Pak už to nevypadalo přirozeně.“ „Co chceš, Oberone?“ „Jenom si trochu pokecat.“ Trochu zavrčel – zuby, jazyk i rty měly přesně ten samý odstín šedi jako jeho pokožka – a napochodoval zpět do své kanceláře. Šel jsem za ním. Byla to dokonale obyčejná místnost. Starý, ošlapaný koberec. Starý, odřený stůl, na něm stará, odřená účetní kniha a kolem něho stará, odřená křesla. Lampa. Stojací telefon – zřejmě tyhle věci snáší líp než já. Žádné umění, žádné dekorace. A ještě vlastně… Dvoje dveře kromě těch, kterými jsem vešel. Z dřívějška jsem věděl, že ty napravo vedou do skladu a k sejfu těžšímu než velrybí žal. A ty naproti mně… Do Země víl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245867
Marmell2.qxd18.3.201818:48Stránka101
Posvátné kopí
101
Vzpomínáte si na průchod, který mám ukrytý ve své kanceláři? Jeden ze spousty přirozených vchodů do Podsvětí, když víte, jak je otevřít? Tak tenhle mezi ně nepatří. Ten je umělý. Hruotlundt jej vytvořil ze staré hrobky nebo něčeho takového. Z toho důvodu není jeho kancelář vždy na stejném místě. Ukotvil ji pevně na druhé straně, ale tady musel ponechat určitou vůli, aby se celá ta věc neutrhla. Slyšel jsem, že když vejdete ze strany Země víl, vypadá jeho kancelář jinak. Je mnohem zdobnější, nábytek je umělecky zpracovaný a vypadá spíš jako budoár šlechtice než kancelář. Ale já z té strany nikdy nevstoupil, proto na to nemůžu přísahat. Hruotlundt se s brumláním, které znělo jako naplno běžící drtička štěrku, ztěžka posadil. „Vážně přemýšlím o tom, že bych ti to měl vyfakturovat,“ zavrčel na mě. „Hele, co jsem měl dělat? Nechtěla mě pustit dovnitř.“ „Hmm. A víš, cos měl udělat?“ „Co?“ „Odejít!“ „Chvilku si se mnou povídej a já odejdu.“ Povzdechl si. Nevím, jestli jsem někdy slyšel dvergra vzdychat. Většina z nich nežije mezi lidmi tak dlouho, aby si ten zvyk stačili osvojit. „No dobře, ale pospěš si. Potřebuješ se něčeho zbavit?“ „Ne, neprodávám, nekupuju,“ řekl jsem přechovávači – pardon, nechává si říkat správce. „Potřebuju jen pár informací.“ „Pokud nejde o to pitomé kopí,“ zamumlal tak tiše, že jsem si nebyl jist, jestli jsem to měl slyšet. Zakřenil jsem se od ucha k uchu. „No, vlastně…“ „Ach. Proboha, Oberone! To je právě ten důvod, proč nechci s nikým mluvit!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245867
Marmell2.qxd18.3.201818:48Stránka102
102
Ari Marmell
„Takže nejsem první, kdo sem kvůli tomu přišel?“ „Ne. To tedy rozhodně ne!“ Několikrát udeřil kamennou pěstí do stolu. Ve dřevě zůstalo několik pořádných rýh. „Tak co o tom víš?“ naléhal jsem. Hruotlundt si povzdechl – předtím nikdy, a teď dvakrát v jednom dni! – a potřásl hlavou. „Řeknu ti totéž, co jsem řekl ostatním. Vím o tom houby. Jestli se v poslední době v Chicagu objevila nějaká kouzelná nebo jinak mimořádná relikvie, kopí nebo cokoli, nic jsem o tom neslyšel.“ „Ale no tak! Ty přece slyšíš všechno! Máš v podzemí – obou podzemích – víc uší než kukuřičné pole kořenů.“ „Jo, ty před tebou tomu taky nevěřili, a to je další důvod, proč mi dveře hlídal homunkulus. Ale je to pravda.“ Odmlčel se a zamyslel se. Dokud zase nepromluvil, vypadal jako socha. „Pár měsíců zpátky se ke mně něco doneslo,“ řekl nepřítomně. „Odněkud zpoza louže. Z Walesu, myslím. Někdo prý vykopal relikvii ze starých časů. Ještě před dobou Římanů, a snad ještě před tím, než padl Tuatha Dé Danann. A slyšel jsem, že kvůli ní bylo prolito nemálo krve, než zase zmizela z dohledu.“ Tajil jsem dech, jestli to vůbec něco znamená. „Řekl bych, že je možné, že se to dostalo sem do Chicaga. Mohlo by to být to kopí, po kterém se všichni pachtíte. Na druhou stranu každý rok slyším ze Starého světa několik podobných zkazek. Obvykle přehánějí, nebo jsou spředené z domácí kořalky a blbosti. Takže bych zrovna na tohohle koníčka nesázel, jestli mi rozumíš.“ Zamručel jsem. To bylo všechno? Jo, v tom měl pravdu, nevěřil jsem mu. „To mi tedy moc nepomohlo, Hruotlundte.“ „Nic jsem taky nesliboval, ne? Myslím, že je načase,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245867