Lucy Clarkeová Když Nick chlapce pustil, chytili ho za nohy a škemrali, aby jim pomohl s hloubením díry, aby s nimi šel chytat kraby, hledat do skal zkameněliny. „Dejte mu minutku.“ Sára vyhnala chlapce z chaty. Podala Nickovi pivo z lednice a políbila ho. Nick se k ní sklonil a zašeptal: „Jsi v pořádku?“ Usmála se. „Je to lepší.“ Dívala jsem se na dno své sklenky, když ji znovu políbil. „Mělas dobrý týden, Islo?“ zeptal se mě Nick. „Báječný, díky. V tomhle ročním období si vždycky uvědomím, proč dělám to, co dělám.“ Když nastoupil Marley do školy, začala jsem pracovat jako asistentka učitele. Plat byl otřesný, ale bylo to jediné místo, které jsem našla, pokud jsem se před školou i po ní chtěla věnovat Marleymu. Navíc zrovna začínaly prázdniny, byla jsem opět nádherně volná. „Zůstaneš na oběd?“ „Ráda,“ řekla jsem, ale pak mě napadlo, že si Nick možná chtěl užít konec týdne jen se svou ženou a synem. „Výborně.“ Jeho úsměv se zdál být opravdový a já jsem se uklidnila. Jakmile Nick vyšel na pláž s pivem v ruce, otočila jsem se k Sáře. „Jsi v pořádku?“ Otočila se ke mně zády a míchala rizoto. „Jasně.“ „Já jen… Zdálo se mi, že se něco děje.“ Její ramena se zvedla, jak se zhluboka nadechla. „Jen jsme… Rozhodli jsme se, že to přestaneme zkoušet.“ Tři a půl roku Sára a Nick usilovali o další dítě. Změnili jídelníček, během týdne nepopíjeli, brali vitaminové doplňky, prováděli ovulační testy. „Ale proč?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245843
Stíny nad zálivem Sára si povzdechla. „Zkrátka končím. To zklamání každý měsíc. Je to vyčerpávající. Máme zdravého, krásného syna. Tak proč bláznit?“ Na jedné straně měla Sára pravdu, že je vděčná za to, co mají, že si chtěla užívat Jacoba, a nelpět na dalším bodu svého životního plánu. A přece, na druhé straně Sára vždycky tvrdila, že chce mít velkou rodinu. „Je tu ještě umělé oplodnění…“ „Nepůjdu do toho. Viděla jsem, co to udělalo s některými páry. Velké naděje, zdrcující zklamání – to je příliš.“ „Spoustě lidí se to podařilo –“ „Máme Jacoba. Dar, který jsme dostali. Myslím, že to je ten důvod. Je načase užívat si života.“ „Co říká Nick?“ „Ale, znáš Nicka. Řekne to, o čem si myslí, že chci slyšet. Zřejmě se mu v hloubi duše ulevilo. S Jacobem už to jde lehce. Nejsem si jistá, zda by se Nickovi chtělo znovu vstávat k nočnímu krmení a přebalování.“ Otřela si ruce o zástěru, nasadila bezstarostný hlas a zeptala se: „Dáš si ještě víno?“ Neviděla jsem to, tu lež ukrytou v našem rozhovoru. Ale byla tu celou dobu, ostrá a bolestivá – jako rozbitá sklenice v písku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245843
14.
Sára Den třetí, 10:40 Oči mě pálí, jak soustředěně čtu v telefonu článek o případech pohřešovaných osob. Více než čtvrt milionu lidí v naší zemi každoročně zmizí – a dvě třetiny z nich jsou mladší osmnácti let. Přitisknu si kloub palce na dolní ret a představím si Jacoba v moři teenagerů bez tváře. Jeho silueta se postupně začíná vlnit a blednout, jeho rysy se ztrácejí, až zmizí v davu. Jestli je Jacob jedním z mnoha, jak ho policie může najít? Přestaň to číst! říkám si. Nech toho! Ale nemůžu. Čtu, že se policie snaží určit riziko případ od případu. Pokud je zmizení neobvyklé, riziko okamžitě stoupá. Představím si houpačku, uprostřed je Jacobovo jméno. Na jednom konci houpačky vidím slovo „neobvyklé“. A na druhém konci slova „muž“ a „sedmnáct“. Uvažuji, na kterou stranu se houpačka vychýlí – platí pro jeho případ střední riziko? Bylo by vyšší, kdyby byl dívka? Kdyby byl mladší? Sjedu dolů a na displeji se objeví nová fakta. Čtu je nahlas Nickovi, který stojí ve dveřích chaty zády ke mně, v ruce má misku cereálií.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245843