ně jen syrový pud sebezáchovy, jako by do té doby zůstal ukrytý kdesi v hlubinách a mohl šetřit síly jen a jen na tu dobu, až to bude skutečně zapotřebí. Honig, který nejvíc trpěl fantomovou bolestí v kotníku odříznuté nohy, se ohlédl a zjistil, že plameny se nepřibližují. Úlevně si oddechl. Ještě žil, nenechali ho tady. Opatrně si v záři komíhavého světla lampy prohlédl toho nového člověka. Moc z něj neviděl. Jen čepici s malým kšiltem, špičatý nos a obličej s několikadenním strništěm. Muž byl sporý a silný. Jistý každým krokem. Voněl po česneku. Ostře a živo čišně. Už jen ta syrová vůně, tak jiná ke hnisajícím ranám, výkalům a sedlé krvi, byla povzbudivá. Honig teď už věděl, že se prostě dostane ven. I kdyby nic jiného, chtěl zase vidět, jak roste česnek, který by teď s radostí schroupal tak jak na podzim zralé jablko. Chtěl cítit vůni čer stvě zryté hlíny, chtěl pozorovat, jak se ze země rodí nový život. Zelené lístky, kterak prorážejí kyprou zeminu, vonící vláhou a žížalami. Uvě domil si, že když nebude moci provozovat kovářské řemeslo, najde si na obživu něco jiného. Bude pěstovat česnek. A taky cibuli. Tu nejlepší a nejsladší cibuli v kraji. Poděkoval směrem nahoru Panně Marii za ty myšlenky, za nový smysl svého bytí. Zdravou nohou se snažil odrážet do rytmu zdravých nohou svých zachránců a pak konečně uviděl něco, co vypadalo jako východ ven. 17. listopadu 2015, v lese, pozdě odpoledne Hynek ležel hlavou dolů na suchém jehličí. Z hlubokého narkotického spánku se probral, když účinnost drogy pomíjela a on zacítil, jak jím otřásla zima. Hlava mu třeštila, před očima měl neostrou mlhu a v krku absolutní sucho. Povyplivoval na rtech nalepené jehličí, ale jazyk se mu lepil k patru, když si je chtěl olíznout. Byl zmatený a dezorientovaný. Chuchvalec neuronů, zvaný mozek, se mu bezvládně převaloval v lebce, ale ještě fungoval a zdálo se, že se mu postupně vrací bývalá integrita. Absolutně netušil, kde je, ale v tu chvíli se zvedl k protestu žaludek a vy dávil pár lžiček hořkokyselé šťávy. Utřel si rty hřbetem ruky a zvedl hlavu. Snažil se rozhlédnout kolem sebe. Spatřil ale jen šero a něco, co se podobalo stromům. Nad nimi občas prosvítalo něco indigově modrého, snad obloha. A nekonečně křiklavé ticho kolem. Zaposlouchal se, neznámé prostředí bystřilo smysly a brn kalo na nervy. Najednou pod lehkým krokem zapraskala větvička, pak ještě jednou. Zvuky přicházely kdesi zezadu, ale neodvažoval se pohnout, nadechnout. Zavolat. Bylo jisté jen jedno. Někdo nebo něco se opatrně blí žilo a představivost, puštěná z otěží, kreslila krvavé scénáře v nekonečné, | 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245839
divoké smyčce. Během několika okamžiků měl pocit, že na místě strachy zakořenil, vrostl do prsti a nebyl schopen pohybu. Chvíli vyčkával v oba vách z neznámého, s mělkým dechem a zcela nepřipraven k okamžité akci, kdyby bylo třeba. Pak zaslechl cizí dech a hned nato pár decimetrů od hlavy dvojí tube rácké zakašlání. V hrůze překvapením vyjekl a domnělé kořeny byly tytam. Vyskočil z místa pryč od zvuku a dral se houštím dál a dál, bez ohledu na ostré konce suchých větví, div si oko nevypíchl. Zvědavý srnec, stejně vylekaný jako Hynek, mezitím velkými skoky uháněl přesně opač ným směrem… „Kdybych nebyl slušně vychovaný, tak řeknu kurva!“ ulevil si Hynek, jakmile mu došlo, že od srnce mu nic nehrozí, a snažil se zbavit hryza jícího jehličí za krkem a ve vlasech. Zatímco vzbouřená krev pomalu dobublávala, namáhavě přemýšlel, kde a co dělal, než se probral tady, uprostřed ničeho. Vzpomínky se draly na povrch jen velmi ztěžka. Musel se silou vůle nutit. Nicole. Na tu si pamatoval. Pak sprcha. To bylo ráno. Ten chlap, Wolf… Letadlo. Východ slunce, Praděd pod ním a to hnusné kafe… Pak na něj dolehla šílená únava, ospalost jako z ostrého slunce ve skleníku, až nemohl zvednout ruku ani nohu. Ztuhly mu svaly v čelis tech, i jazyk zmalátněl. A slyšel konejšivá slova o tom, že bude zase dobře, že se nemá bát. Ta slova pronášel Wolf, který se začal po kabině rozté kat jako hustý, lepkavý sirup. Zvuky k němu doléhaly snad skrz polštář a ještě pod vodou… Mučil se všemi těmi myšlenkami na poslední okamžiky ve vzduchu. Najednou byly hutnější než šlam v kalové nádrži. Ale zároveň s potěše ním cítil, že zrak plně nabyl schopnosti nějaké akomodace. Rychle zamr kal a zjistil, že v husté tmě je mu to k ničemu. V tu chvíli se mu mihla poslední vzpomínka, než se tam nahoře zatáhla černá opona. Věděl, že těsně před zatměním poznal, odkud toho Wolfa zná. Ty jeho spodní zuby v divném úsměvu. Jenže teď už to bylo zase pryč. Na chvíli zase zavřel oči a přemýšlel, jak je možné, že se z poklidného stavu práce a domova dostal až tady, na neznámé místo v lese. Co pod cenil? Komu bezmezně věřil? Komu bude moci ještě vůbec věřit, jestliže se vůbec nějak dostane zase mezi lidi? Olízl si rozpraskané rty a pro sebe si polohlasem zrekapituloval, kdo je a co je. Potvrdil si vlastní identitu, když za pomoci koženkovitého jazyka nahlas přecedil své jméno: „Hynek Ambrož, největší šulin ze všech šulinů.“ Kupodivu se mu trochu psychicky ulevilo, když se z prvotního návalu paniky vydýchal a začal zase racionálně uvažovat. Prohledal si kapsy, ale telefon nikde neměl. Ani klíče od domu a bytu. Doklady samozřejmě byly | 99 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245839
také ty tam. Bedna s nářadím, které měl s sebou, ležela opodál, ale v šeru si jí nevšiml. Zůstal sám, kdesi v lese. Možná v Německu, možná v Polsku a možná taky někde u Hlučína. To nevěděl. Zaposlouchal se, jestli neuslyší nějaký vzdálený zvuk jako náznak civilizace, ale kromě šumění krve v uších a vlastního dechu neslyšel nic. Žádné šumění listí, vody, jen ze vzduchu pískal nějaký dravec, což jen podtrhovalo atmosféru divočiny a na klidu duše nepřidalo. „Haló! Héééééééééj!“ pokusil se zavolat, ale dopadlo to tak, že ze sebe vyloudil sotva pár decibelů, zato mu málem námahou explodovala hlava. „Jsme v prdeli, Hynečku,“ říkával vždycky parťák Pejšek, když se jim práce začala sypat pod rukama, „ale musíme z ní ven. Jen ještě nevíme jak.“ Tuhle průpovídku slyšel za poslední roky snad tisíckrát. Pokaždé se při ní ušklíbl, ale dnes tam poprvé našel kapku optimismu, malinkaté světýlko na konci tunelu. Přesvědčoval sám sebe, že cesta ven určitě existuje. Vždycky nějaká existuje, jen je třeba se dívat jinak, aby ji přes mázdru pochyb o vlastních schopnostech objevil. To věděl a dále dedukoval. Přece ho tady někdo musel spícího donést. Někdo si s ním dal práci. Takže tu cestu musí začít hledat, a to navzdory bušení těžkými kladivy hned za čelní kostí. Někdo byl určitě spojen s Antonem Wolfem. Nebo snad Anton Wolf sám se obtěžoval? Ale, do prdele, proč? Proč? Zhruba v čase, kdy si Hynek lámal hlavu nad důvodem svého pobytu uprostřed tmy neznámých hvozdů, se v jednom domě na předměstí Mni chova rozezněl telefon, jehož číslo znali na celém světě všehovšudy jen tři lidé. Po dvě lidské generace starý přístroj sveřepě mlčel a nejméně po třicet posledních let byl mimo dohled tajných služeb. Teď se však bez jakéhokoli předchozího varování probudil k životu. Vyschlou, klimbající věkovitou dámu ten zvuk vytrhl z podvečerní siesty. Nejprve se lekla, ale již dávno nečekaný impulz byl natolik naléhavý, že se za pomoci hůlky na vratkých nohách s povolenými kolenními klouby co nejrychleji dobelhala na druhou stranu místnosti a sluchátko řinčícího přístroje zvedla. Hlas na druhé straně se přesně podle instrukcí nezdržoval žádným úvodem a s dokonalým bavorským přízvukem pronesl pomalu a srozumitelně první část smluveného hesla: „Mám naléhavou zprávu pro Püppi.“ Stará paní podle slovosledu a přízvuku poznala, že zázraky se dějí tehdy, když už je člověk přestal očekávat. V případě prozrazení nebo pod nátlakem by volající použil místo slova „zpráva“ slovo „vzkaz“ a mluvil by akcentem rodilého Berlíňana. To se ale nestalo, a tak s ulehčením | 100 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245839