ANDREJ GRAČOV
Avšak nakolik pokusy československých reformátorů sloučit socialismus s demokracií vyvolávaly naděje u sovětských „šedesátníků“, natolik znepokojovaly moskevské ortodoxní ideology. Samotná formulace „socialismu s lidskou tváří“ se přijímala jako výzva „reálnému socialismu“, který byl už v SSSR vybudován, protože se tím nepřímo chápalo, že ten má „nelidský“ charakter. Československé události těchto jarních dní nedůvěřivě sledovali nejen moskevští inkvizitoři, ale také jejich východoevropští sousedi, představitelé NDR, Polska, Bulharska. Ti viděli v „erozi“ svých kolegů z Varšavské smlouvy ještě větší nebezpečí pro své režimy, než moskevští konzervativci. Proto Honnecker, Živkov a Gomulka žádali na Brežněvovi ještě důrazněji než členové sovětského politbyra „rozhodná opatření“ na obranu zájmů světového socialismu. Ačkoliv jsme společně s Lebeděvem jako jeden hlas upozorňovali Pelikána a jeho kolegy, aby neopakovali „chyby“ Maďarů z šestapadesátého roku, kteří vyprovokovali sovětskou intervenci, ani jednomu z nás neproblesklo v hlavě, že v Moskvě se už připravují plány společné vojenské akce proti jednomu z členů tohoto paktu – poprvé v jeho historii. Při paradoxnosti celé situace nebylo v ní nic surrealistického. Obě mohutná vojenská uskupení už dávno, ale především od roku 1962, od kubánské krize, neplánovaly vzájemný střet. Přesto vedoucí činitelé obou paktů nadále naplno využívali faktu jejich protikladnosti a strašili jejich „hrozbou“. A tak nikoliv náhodou byl v roce 1968, stejně tak jako v Maďarsku v roce 1956, hlavním propagandistickým argumentem pro důstojníky a vojáky posílané do Prahy, že mají zabránit obsazení Československa vojsky NATO a západoněmeckých revanšistů. Ve skutečnosti jediným reálně působícím „paktem“ v období studené války byla nepsaná domluva vládnoucích elit a vojensko-průmyslových komplexů vzájemně využívat strašení protivníkem nejen pro své politické, ale také rozpočtové cíle. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245822