Hana Whitton • Anna Lucemburská
z toho se doneslo také ke mně, takže jsem i já začal o výhodách toho manželského spojení pochybovat.“ Vzhlédl pak k Balduinovi a dodal: „ Myslím, že jsem přišel na vhodnějšího… kandidáta.“¨ Strýcova úsudku si sice vážil, ale v tomto případě se rozhodl vzít situaci do svých rukou. Balduin k němu překvapeně vzhlédl. „A to?“ zeptal se stručně. „Ota Habsburský, vévoda rakouský, štýrský a korutanský,“ sdělil mu Jan. „Je to vdovec, otec dvou synů a o dvaadvacet let starší než Anna,“ poznamenal suše Balduin. Byl si víc než dobře vědom důležitosti strategických sňatků, ale všechno má své meze. „To jistě, ale vládne nad územími, která potřebujeme získat pod svůj vliv. A mimoto… Habsburkové přece rovněž usilovali o císařskou korunu, než se jí Bavor zmocnil úskokem. A tys sám řekl: ,Kdo ví, jak se vše vyvine.‘“ „Ach, Jene! Mou školu v sobě nezapřeš!“ rozesmál se Balduin. „Ovšem Ota vládne se starším bratrem Albrechtem, na to bys neměl zapomínat. A ani ten prý není zrovna svatý.“ „To se může změnit.“ Jan Lucemburský pohlédl pln očekávání na strýce. „Souhlasím,“ řekl po delší odmlce Balduin. „Ostatně pro zájmy rodu je třeba přinášet oběti.“ A tím bylo o Annině osudu rozhodnuto.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245524
VI. „Z
dá se, že jsem v poslední době poslem samých špatných zpráv,“ pronesl Erik omluvně. „Právě dorazil posel z Prahy. Její Milost královna Eliška vážně onemocněla.“ „Stůně už delší dobu,“ poznamenal nevzrušeně Jan Lucemburský. Vydat se do Čech právě nyní, za takového krásného slunného podzimu, se mu zrovna nechtělo. Hodlal jej strávit v Lucembursku, a to hradě Dudelange, ztraceném v hlubokých lesích. Nerad si to připouštěl, ale potřeboval si odpočinout. Chtěl se alespoň na pár dní věnovat pouze lovu, neboť hvozdy prostírající se kolem hory sv. Jana, na níž se hrad tyčil, byly bohaté zvěří. A s lovem spojeným dlouhým projížďkám. A také Lukrécii. Vracel se k ní rád, i když si na něj nepřestávala dělat nemístné nároky. „Tentokrát je to prý skutečně vážné.“ „Dobrá. Vypravím se za ní. Stejně bych se měl do Prahy zase podívat. A možná trochu klepnout pána z Lipé přes prsty. Osobuje si větší práva, než jaká mu náleží. Ale až později,“ prohlásil Jan. Za chotí Eliškou se mu skutečně nechtělo. To, že ochořela, zase tak velká novina nebyla. Již nějakou dobu se prý necítila dobře. A navíc – nikdo nemládneme! Eliška je přece ještě starší než já. S nemocemi se v jistém věku musí člověk smířit. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245524
Hana Whitton • Anna Lucemburská
Ovšem na Jindřicha z Lipé by dohlédnout měl. V Janu Lucemburském trochu zahlodaly výčitky svědomí. Po pravdě řečeno, daný stav věcí mu celkem vyhovoval – stačilo, že mu ze země plynuly zisky. Co na tom, že pán z Lipé v jeho nepřítomnosti vlastně neoficiálně vládne? Musí však myslet na budoucnost. Karel, který se jednou ujme vlády po něm, se s podobnou situací jistě nesmíří. Nesmí podceňovat ani to, že neposlušnou vzpurnost už takhle odbojných českých pánů podněcuje sebevědomé počínání Jindřicha z Lipé ještě víc, a to by se panu Jindřichovi mohlo vymstít. Nebylo by to poprvé, kdy mu uštědří lekci o tom, kdo je tu pánem. Už jednou ho dal uvrhnout do vězení. Jenže tehdy to bylo spíš kvůli Elišce. V té době ji ještě miloval a stál na její straně. Ne nadlouho. S Jindřichem z Lipé se nakonec usmířil. A tím pádem také s Rejčkou. Byla okouzlující a její dvůr byl vskutku okázalý. Zastínil ten Eliščin, o tom nebylo pochyb. Neodmítl, když ho pak Rejčka s Jindřichem pozvali k sobě, a od té doby je navštěvovat nepřestal. Přilil tím jen olej do ohně Eliščina hněvu. „Jak si přeješ, Milosti,“ řekl na to poslušně Erik, avšak Jan z jeho hlasu vyrozuměl, že s ním nesouhlasí. „Jsem unavený, Eriku. Proto tu cestu pořád odkládám,“ přiznal se, ač nerad. „Pořád musím něco řešit, z povinností nevyjdu. Chci se uchýlit alespoň na pár dní na hrad Dudelange.“ Jan Lucemburský se odmlčel a po chvíli dodal téměř omluvně: „V Lucemburku bude panovat po brzkém příjezdu Karla s Blankou zmatek. Tam bych se musel účastnit oficiálních hostin na přivítanou a vůbec všech podobných společenských událostí. Jistě se to tentokrát obejde beze mne!“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245524