Bouře mečů
Když na zemi v tmě nejtemnější leží a chuť své krve cítí na jazyku, kol něho bratři v pokleku se modlí, tu směje se a zpívá místo vzlyku: „Ach, bratři, bratři, konec je mé pouti, Dorňan vzal mi život, kdysi pro mne cenný, co na tom však, vždyť každý umřít musí, a já jsem poznal chuť Dorňanovy ženy. Když poslední tóny „Dorňanovy ženy“ dozněly, holohlavý muž bez uší zvedl pohled od mapy a vztekle se zamračil, když uviděl Chrastivce, Ygritte a Jona mezi nimi. „Co to má být?“ zeptal se. „Vrána?“ „Ten černý bastard, který vykuchal Orella,“ odpověděl Chrastivec, „a taky varg.“ „Měli jste je všechny zabít.“ „Tenhle přešel k nám,“ vysvětlila Ygritte. „Vlastní rukou zabil Qhorina Půlrukého.“ „Tenhle mladíček?“ Muže bez uší zpráva viditelně rozhněvala. „Půlruký měl patřit mně. Říkají ti nějak, vráno?“ „Jon Sníh, Milosti.“ Nevěděl, jestli se od něho očekává i to, že poklekne. „Milosti?“ Muž bez uší obrátil zrak na toho mohutného s bílými vousy. „Tak to vidíš. On mě považuje za krále.“ Vousatý muž se rozchechtal tak, že vyprskl kousky slepice na všechny strany. Potom si hřbetem obrovské ruky otřel z vousů mastnotu. „V tom případě musí být slepý. Kdo kdy slyšel o králi bez uší? Vždyť by mu koruna propadla až na krk! Cha!“ Zazubil se na Jona a očistil si prsty o kalhoty. „Zavři zobák, vráno. Otoč se a možná najdeš, koho hledáš.“ Jon se obrátil. Pěvec vstal a odložil loutnu. „Já jsem Mance Nájezdník,“ prohlásil. „A ty jsi bastard Neda Starka, Sníh ze Zimohradu.“ Jon byl tak ohromený, že zůstal chvíli stát jako němý, než se vzpamatoval aspoň tak, aby řekl: „Jak… jak můžeš vědět…“ „To je vyprávění na jindy,“ odvětil Mance Nájezdník. „Jak se ti líbila ta píseň, chlapče?“ [ 103 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245476
g. r. r. martin „Docela ano. Už jsem ji slyšel.“ „Co na tom však, vždyť každý umřít musí,“ zopakoval s nevážným výrazem král za Zdí, „a já jsem poznal chuť Dorňanovy ženy a já jsem poznal chuť Dorňanovy ženy. Řekni mi, mluví Pán kostí pravdu? Zabil jsi mého starého přítele Půlrukého?“ „Ano.“ I když se o to sám přičinil víc než já. „Ze Stínové věže už nikdy nepůjde takový strach,“ řekl král se smutkem v hlase. „Qhorin byl můj nepřítel. Ale také byl kdysi můj bratr. Takže… mám ti poděkovat, že jsi ho zabil, Jone Sněhu? Nebo tě mám proklít?“ Škádlivě se na Jona usmál. Král za Zdí nevypadal vůbec jako král a ani zdivočelému se moc nepodobal. Byl štíhlý, střední výšky, a z tváře s ostrými rysy se dívaly vychytralé hnědé oči. Dlouhé hnědé vlasy už mu většinou zešedivěly. Na hlavě neměl žádnou korunu, na rukou žádné zlaté náramky a na krku žádné drahokamy, dokonce ani stříbro se na něm nikde nelesklo. Jeho oblečení bylo z vlny a kůže a jediný kus oděvu, který stál za povšimnutí, byl otrhaný černý vlněný plášť, jehož dlouhé díry byly zalátané vybledlým červeným hedvábím. „Měl bys mi poděkovat, že jsem ti zabil nepřítele,“ řekl nakonec Jon, „a proklít mě, že jsem ti zabil přítele.“ „Cha!“ zaburácel bělovousý muž. „Dobrá odpověď!“ „Souhlasím.“ Mance Nájezdník Jonovi pokynul, aby přišel blíž. „Jestli se k nám chceš přidat, měl bys nás poznat. Ten, kterého sis se mnou spletl, je Styr, magnar Thennů. Magnar znamená ve starém jazyce ‚pán‘.“ Muž bez uší upřel na Jona chladný pohled. Mance se zatím otočil k tomu bělovousému. „Tady náš zuřivý slepicožrout je můj věrný Tormund. Ta žena –“ Tormund povstal. „Zadrž. Styrovi jsi jeho titul dopřál, tak mě neodbývej.“ Mance Nájezdník se zasmál. „Jak si přeješ. Jone Sněhu, před tebou stojí Tormund Obromor, žvanil, trubač na roh a lamač ledu. A taky Tormund Hromová pěst, manžel medvědic, medovinový král Červenavé síně, rozmlouvač s bohy a otec zástupů.“ „To už bych mohl být já,“ prohlásil Tormund. „Vítej mezi námi, Jone Sněhu. Vargy mám náhodou rád, i když Starky nemusím.“ „Ta dobrá žena u koše s rašelinou,“ pokračoval Mance, „je Dalla. Těhotná žena se ostýchavě usmála. „Chovej se k ní jako ke královně, protože nosí moje [ 104 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245476
Bouře mečů
dítě.“ Otočil se k posledním dvěma osobám. „Tato krasavice je její sestra Val. A mladý Jarl vedle ní je její poslední mazlíček.“ „Žádný muž o mně nebude říkat, že jsem mazlíček,“ ohradil se tmavý a divoký Jarl. „Val to říká, a Val není muž,“ odfrkl přezíravě bělovousý Tormund. „Toho už sis měl všimnout, chlapče.“ „Tak už nás znáš, Jone Sněhu,“ řekl Mance Nájezdník. „Krále za Zdí a jeho dvůr. A teď bychom se rádi něco dozvěděli my od tebe. Odkud jsi přišel?“ „Ze Zimohradu,“ odpověděl, „přes Černý hrad.“ „A co tě přivádí proti proudu Mlíčavy, takovou dálku od ohňů domova?“ Nepočkal, až Jon odpoví, ale ihned se obrátil na Chrastivce. „Kolik jich bylo?“ „Pět. Tři jsou mrtví a mladý je tady. Další vyšplhal po úbočí, kam za ním žádný kůň nemohl.“ Nájezdník se znovu podíval do očí Jonovi. „Bylo vás jenom pět? Nebo tady slídí tvých bratrů víc?“ „Byli jsme čtyři a Půlruký. Qhorin vydal za dvacet obyčejných mužů.“ Král za Zdí se tomu usmál. „Našli se takoví, kteří si to mysleli. Přesto… chlapec z Černého hradu s průzkumníky ze Stínové věže? Jak k tomu došlo?“ Jon měl lež přichystanou. „Lord velitel mě poslal k Půlrukému na zácvik a on mě vzal s sebou na průzkum.“ Magnar Styr se zachmuřil. „Tak na průzkum, říkáš… pročpak by vrány vyrážely na průzkum do Kvílivého průsmyku?“ „Vesnice byly opuštěné,“ odpověděl po pravdě Jon. „Vypadalo to, jako by všichni svobodní zmizeli.“ „Ano, zmizeli,“ přisvědčil Mance Nájezdník. „A nejenom svobodní. Kdo vám řekl, kde nás hledat, Jone Sněhu?“ Tormund prudce frkl. „Jestli to nebyl Craster, tak jsem studem zardělá panna. Říkal jsem ti, Mance, že toho bídáka je třeba zkrátit o hlavu.“ Král zpražil staršího muže podrážděným pohledem. „Tormunde, někdy zkus nejdřív přemýšlet, než promluvíš. Já přece vím, že to byl Craster. Zeptal jsem se Jona proto, abych zjistil, jestli řekne pravdu.“ „Cha.“ Tormund si odplivl. „To jsem teda podělal!“ Vesele se na Jona ušklíbl. „Tak to vidíš, chlapče, proto je on král a já ne. Vypiju víc než on, přeperu ho [ 105 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245476