„Prosím tě, jak bych mohl zaspat něco takového?“ zakřičel, doširoka roztáhl ruce a zatočil se na místě. „To je taková nádhera! No řekni, už jsi někdy viděla něco takového?“ Ellie odfoukla oblak sněhu ze zábradlí a o vzniklé čisté místo si opřela lokty. „Rozhodně ne. Myslím si, že v Kaňonu ještě nikdy nikdo sníh neviděl.“ „Ani paní Thanasiová ne?“ podivil se Derek. „Vždyť ta přece zažila i válku!“ „Myslím, že ani ona ne. Můžeme se jí zajít zeptat,“ navrhla. „Teď hned?“ „Proč ne?“ pokrčila rameny Ellie a vykročila směrem k silnici. „Počkej, jen si vezmu nějakou munici,“ informoval ji Derek. Doběhl k zábradlí a ze zbytku sněhu na něm si uplácal kouli. „Nač to máš?“ „Na havrany přece. Pojďme,“ zavelel. „Slíbil jsi, že už po nich nebudeš střílet,“ mračila se Ellie a snažila se s ním držet krok. Zřejmě tak spěchal, aby mu koule v ruce neroztála. „Slíbil jsem, že po nich nebudu střílet z praku. Tohle je něco úplně jiného.“ „Paní Thanasiová asi stejně nebude zrovna nadšená.“ „Beztak je Silver jednou všechny sežere. Viděla jsi vůbec, jak je ta kočka tlustá? Přísahám, že pokaždé, když tam přijdu, tak je ještě tlustší!“ Sníh napadaný na silnici jim tiše chřoupal pod nohama. Byl to úplně nový a krásný zvuk, tak na chvíli ztichli a jen si ho užívali. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245422
Derek si tu a tam pohodil koulí v ruce. Když byli dostatečně blízko, zastavil. „Podívej, támhle jsou, mrchy.“ Soustředěně se napřáhl a zamířil. Ellie bylo jasné, že ho asi nezadrží, tak jen s povzdechem sledovala, jak koule opisuje ve vzduchu oblouk a dopadá přímo doprostřed kmene jednoho ze stromů. Většina havranů, kteří dostali jako bonus k budíčku i ledovou sprchu, se s krákáním vznesli do povětří. „Škoda,“ okomentoval Derek svůj výkon. Další kouli už bohužel neměl, tak jen doběhl Ellie, která mezitím vyrazila ke stařenčinu obydlí. Sněhové vločky jí v černých vlasech svítily jako večernice na nočním nebi. Nedokázal se neusmát. Malá železná branka přes noc přimrzla k pantům, tak se do ní museli opřít oba. Obešli domek a vstoupili na verandu, jejíž kamenný povrch pokrývala kluzká vrstva sněhu. Ellie se vydala ke dveřím jako první, zatímco Derek zůstal stát opodál a divil se, kam zmizely všechny kočky. „Nic,“ konstatovala dívenka překvapeně poté, co několikrát zabušila na skleněnou výplň dveří a nedočkala se vůbec žádné odezvy. „Možná ještě spí,“ uvažoval Derek za jejími zády. „Vždyť je skoro jedenáct,“ namítla Ellie. „Třeba dospává včerejšek,“ zasmál se, „co my víme, co se tam dělo po půlnoci.“ „Na co ty hned nemyslíš,“ obrátila tmavé oči v sloup a opět zabouchala na dveře. Naklonila se až k němu a dlaněmi opřenými o sklo si zaclonila oči, aby dobře viděla dovnitř. „Nikde ji nevidím. Aby se jí tak něco stalo,“ starala se. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245422
„Prosím tě, co by se jí asi tak mohlo stát? Sežrala ji kočka?“ „Mohla třeba uklouznout a upadnout,“ prohlásila Ellie a odtáhla tvář ode dveří. Na místě, kde měla opřený obličej, zůstal maličký a rychle se zmenšující kruh sražené páry. „Třeba tady je ten sníh velice kluzký. To se tak občas starým lidem stává, že upadnou, víš?“ „Kdyby uklouzla na ledu, tak by přeci ležela tady, a ne vevnitř,“ ušklíbl se Derek. Prošel kolem ní a zkusil vzít za kliku. „Je odemčeno, génie.“ Opatrně vešli dovnitř, rozhlížejíce se přitom jako dva tajní agenti na nepřátelském území. V tomto případě ono území představovala malá, potemnělá hala pročichlá nezaměnitelným kočičím pachem. Nohy se jim bořily do zbytečně vysokého červeného koberce, kdesi nad hlavou jim zlověstně tikaly hodiny a na starých kamenných stěnách visely zašlé tapisérie, napůl rozdrápané od koček. „Paní Thanasiová?“ zkusila zavolat Ellie, ale sama se zalekla způsobu, kterým množství přítomných koberců pohlcovalo její hlas. Dalo by se říct, že interiér domu staré paní disponoval vlastní antiozvěnou, či alespoň něčím, co se přesnému opaku ozvěny velice blížilo. „Kdo jste? Co chcete?“ vynořila se stařenka podrážděně zpoza rohu. Zůstala stát naproti nim a mračila se. Ellie se vzpamatovala první. „Já se omlouvám, jestli jdeme nevhod, my zase půjdeme.“ „Počkejte, když už jste tady,“ řekla paní Thanasiová a pomalým, šoupavým krokem se vydala směrem k nim. Bez vydání jediné hlásky pozorovali, jak je míjí, pečlivě zavírá dveře a podezřívavě se roz100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245422