H u b e rt W o l f : K o n k l áv e
Až do 20. století patřilo k ceremoniálu, že kardinálové vyjadřovali nově zvolenému papeži úctu políbením nohy. Rovněž volba adorací se děla, byť často chvatně, stejným způsobem.
Pak se zinscenovala jednomyslnost rozhodnutí a vydávala se za „inspirovanou volbu“. V řadě pramenů, které ovšem nezřídka mají hagiografický charakter, se sice občas referuje o spontánně jednohlasných papežských volbách, jež proběhly v prvních deseti stoletích církevních dějin, ale většina případů, dokud právo volit papeže měl alespoň formálně lid, vycházela z více či méně komplikovaných vyjednávání. Čím bylo společenství větší, tím méně bylo shromáždění obce vůbec s to dospět k rozhodnutí, takže bylo volební právo přeneseno na menší skupinu, resp. si ho tato skupina nárokovala. Šlo především o vyšší duchovní římské obce a vlivné občany. Ale absolutně nezbytným předpokladem platnosti volby byl jednomyslný souhlas věřícího lidu. Když byl zvolený papež prezentován veřejnosti, musel lid stvrdit volbu aklamací. Zde se už rýsuje způsob volby, který bude později hrát velkou roli: jestliže se volební grémium jako celek nedokázalo 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245114
4. Jak se volí papež?
sjednotit, protože bylo buď příliš velké nebo příliš roztříštěné, zůstalo jediným východiskem přenést volební právo na malou skupinu, jejíž zástupci pak hledali kompromisního kandidáta, kterého pak větší skupina měla potvrdit. Zde jsou počátky takzvané „volby kompromisem“. Úplně jiný model jednohlasné volby představuje jmenování papežů císaři: zde se jí dosahuje v nejvlastnějším slova smyslu odevzdáním jednoho jediného hlasu. Toto právo si nárokoval Konstantin Veliký a jeho byzantští následovníci stejně jako západořímští imperátoři a karolinští, otonští, sálští a štaufští císařové. Volilo-li papeže duchovenstvo a lid, mohli na tomto světě všichni členové obce coby křesťané konat ve jménu Krista; Konstantinovi následovníci se pak domnívali, že si mohou jakožto panovníci z Boží milosti počínat stejně. Proto byla z pohledu císařských teologů designace papeže císařem v absolutním souladu s Boží vůlí. Podobně jako se císař Konstantin postaral o čistotu víry tím, že svolal nicejský koncil, který rozhodl o bytostné jednotě Ježíše Krista a Otce, tak chtěl týž Konstantin i jeho následovníci dbát o jednotu církve. Princip jednohlasnosti zněl teologicky krásně, ale v praxi bylo obtížné ho dodržovat. Belgický sociolog Léo Moulin proto právem mluví o „mýtu jednomyslnosti“.68 Než v roce 1059 Mikuláš II. přenesl volební právo na kardinály, došlo zhruba dvaatřicetkrát k volbám, z nichž vzešel papež i vzdoropapež; počínaje pravděpodobně Natalisem v roce 200 a konče Benediktem X. v roce 1058. Jedním z nejznámějších vzdoropapežů byl nejspíš Hippolyt Římský (217–235). Je jediným vzdoropapežem, který byl svatořečen. Přitom není vždy úplně snadné, ba někdy je to zcela nemožné, určit při dvojí volbě, na koho je třeba nahlížet jako na papeže a na koho jako na vzdoropapeže, 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245114
H u b e rt W o l f : K o n k l áv e
takže římská posloupnost papežů usilující o nepřerušovanost stojí i z tohoto důvodu na notně vratkých základech. Jaké možnosti se nabízely jako východisko z tohoto dilematu? Diskutovalo se o dvou řešeních: o principu sanior pars a principu maior pars. Do doby, než se ustanovilo jasně vymezené volební grémium, jakým bylo kolegium kardinálů, bylo obtížné závazně zavést princip rozhodování na základě většiny s vysokým kvorem jakožto kritériem pro platnost papežské volby. Jak adekvátně zjistit počet hlasů mnoha tisícovek příslušníků římské obce, kteří měli společně se svými duchovními volební právo? Volby s pomocí volebních lístků, plentou a urnou nebyly ještě vynalezeny a spořádané hlasování metodou průchodu dveřmi69 či zvedáním ruky bylo nemožné vždy tehdy, když se konkurující si kandidáti a strany bili doslova do krve, jako tomu bylo například v „temném století“. Proto měla být rozhodující – v návaznosti na pravidla stanovená svatým Benediktem z Nursie, zakladatelem řádu benediktýnů – nikoli kvantita hlasů, nýbrž jejich kvalita a důstojnost kandidátů. Přednost měla mít lepší část, pars sanior, ne větší část, pars maior. Při volbách biskupů a opatů tento princip občas fungoval, jelikož existovaly nadřazené autority, buď metropolita, nebo arciopat, který dokázal určit, kdo patří k pars sanior. Na případ papežské volby však nebylo skoro možné tento princip aplikovat, protože nebyla k dispozici nenapadnutelná, všeobecně uznávaná autorita, jež by stála nad papežem. Příležitostně si tuto roli nárokoval císař. Avšak principiálně vedla cesta k většinovému rozhodování. Tím se koneckonců stala volba papeže světskou záležitostí – jak si totiž představit, že by Duch svatý promlouval z volitelů? Sotva se mohl projevovat v protikladných hlasováních.
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245114