98
vlastních zájmů. Strukturální fakt reflektoval i vnitřní posun uvnitř obou politických stran – nejpodstatněji u republikánů se silnou „jeffersonovskou“ základnou, kde zvolení generála Eisenhowera prezidentem v roce 1952 bylo posledním důkazem vítězství pragmatického internacionalistického proudu strany.214 Strategie zadržování tak byla nutně až do konce studené války internacionalistická a silnější izolacionistické tendence se v americké zahraničněpolitické debatě objevily až v devadesátých letech 20. století. Přístup se v průběhu studené války nicméně měnil v představě o míře ofenzivnosti a teritorialitě strategie zadržování, a to i v rámci uvažování jednotlivých administrativ. Příkladem těchto posunů byl Trumanův nástupce Dwight Eisenhower a jeho budoucí ministr zahraničí John Foster Dulles. Oba během prezidentské kampaně v roce 1952 podporovali cestu „zatlačení komunismu“ a „osvobození zotročených národů.“215 Cílem takové strategie mělo pravděpodobně být v dlouhodobějším horizontu omezení nákladů Spojených států na zajištění bezpečnosti v Evropě a jiných regionech. Eisenhower dal při mnoha příležitostech najevo svou obavu před vyčerpáním amerických sil vleklým konfliktem a sledoval dlouhodobý cíl omezení nutnosti americké vojenské přítomnosti v Evropě.216 Skutečná americká zahraniční politika padesátých let však byla odlišná od předvolební rétoriky i osobních preferencí prezidenta. Republikánská administrativa přijala bez zásadních úprav politiku zachování mocenského statu quo prostřednictvím bezpečnostní záruky nad Evropou, Japonskem, Jižní Koreou a Tchaj-wanem. A logika zachování mocenské převahy navíc donutila Eisenhowerovu administrativu k dalšímu rozšíření oblasti bezpečnosti i o region Středního východu. Po Suezské krizi i zde Spojené státy převzaly vyhlášením Eisenhowerovy doktríny odpovědnost za zadržení šíření komunismu prostřednictvím „zapojení ozbrojených sil Spojených států k zajištění a obraně teritoriální integrity a politické nezávislo-
214 Při volbách v roce 1952 byli republikáni jasným favoritem již před samotnou nominací, ve které byli zvažováni generál Eisenhower a izolacionistický senátor Taft. Generál Eisenhower tehdy údajně nabídl senátorovi Taftovi stažení nominace, pokud by jeho oponent podporoval další zapojení Spojených států v Evropě a v NATO. Senátor Taft nabídku odmítl a následný souboj o nominaci prohrál. Lawrence J. Korb, Senior Fellow v Center for American Progress a Senior Adviser to the Center for Defense Information, bývalý Assistant Secretary of Defense, rozhovor autora, 18. ledna 2006, Washington, DC. 215 Citováno v: Bacevich, Andrew J., American Empire, s. 198–199. 216 Vyplývá to z řady dokumentů citovaných v: Trachtenberg, Marc, A Constructed Peace: The Making of the European Settlement, 1945–1963, Princeton, Princeton University Press 1999, s. 148.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245009
99
sti […] proti otevřené vojenské agresi státu kontrolovaného mezinárodním komunismem“.217 Zachování mocenského statu quo se stalo i hlavním stavebním kamenem strategie dalších administrativ. Stálo za Kennedyho řešením kubánské krize na počátku šedesátých let i za dlouholetou vojenskou intervencí Spojených států v jihovýchodní Asii, která byla dalším příkladem rozšiřující se oblasti, za kterou Spojené státy převzaly „odpovědnost“ dříve vykonávanou některou z evropských mocností. Obrat v míře ofenzivnosti strategie zadržování nastal až v sedmdesátých letech. Uznání mocenské rovnováhy mezi supervelmocemi bylo na jedné straně základem Nixonovy politiky détente, jejímž nejpodstatnějším výsledkem byly smlouvy se Sovětským svazem o omezení jaderného zbrojení. Této administrativě se nicméně zároveň podařilo diplomatickými prostředky poprvé zásadně změnit rovnováhu sil ve studené válce, a to prostřednictvím sblížení s Čínou. Triangulární strategie po podpisu Šanghajského komuniké z roku 1972 změnila poměrně významně strategickou rovnici obou supervelmocí. Zatímco Kennedyho a Johnsonova administrativa musela ještě plánovat strukturu vojenských sil pro vedení dvou velkých a jednoho menšího konfliktu, uznání Číny jako samostatného mocenského pólu a nastavení kooperativních vztahů se Spojenými státy převedlo efektivně tuto hrozbu na Sovětský svaz. V sedmdesátých a osmdesátých letech tak byla na sovětsko-čínské hranici vázána celá čtvrtina sovětských armádních divizí, které výrazně odčerpávaly finanční zdroje Moskvy.218 Osmdesátá léta pak v tomto smyslu poskytla další prostor pro zvyšování mocenské převahy západního tábora pod vedením Spojených států. Carterova doktrína dále rozšířila oblast bezpečnosti Spojených států do regionu Perského zálivu, ve kterém, jak uvádí prezidentská direktiva k národní bezpečnosti, „výrazně vzrostlo ohrožení našich vitálních zájmů“.219 Carter dal zároveň výrazný akcent na morální dimenzi politiky zadržování. Ten ještě výrazněji posílil prezident Ronald Reagan, jehož administrativa zahájila odklon od politiky udržování statu quo k politice zatlačení komunismu. Podstatnou součástí Reaganovy doktríny byla její rétorická 217 Special Message of President Eisenhower to Congress, 5. ledna 1957, dostupné online například: http://millercenter.org/scripps/archive/speeches/detail/3360 (staženo 15. září 2009). 218 Betts, Richard K., U.S. National Security Strategy, s. 17. 219 Presidential Directive PD/NSC-62 „Modifications in US National Strategy“, 15. ledna 1981, dostupné online na: http://www.fas.org/irp/offdocs/pd/index.html (staženo 15. září 2009), viz také Pre sidential Directive PD 63 „Persian Gulf Security Framework“, 15. ledna 2009, Ibid.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245009
100
rovina. V roce 1982 na své domovské Eureca College poukazoval na dlouhodobou neudržitelnost sovětské moci, která je i přes sociální a ekonomické problémy vojensky silná a je třeba se jí postavit z pozice odpovídající síly.220 O rok později již hovořil o Sovětském svazu jako o „říši zla“ a o nezbytném „střetu mezi dobrem a zlem“.221 Rétorika byla podkladem pro budování domácí podpory navýšení rozpočtů na obranu a zahraniční politiku i výzvou k intenzifikaci hnutí odporu uvnitř sovětských satelitů. Podstatnější součástí strategie byla nicméně její implementace, která na sebe vzala podobu podpory protikomunistickým hnutím ve třetím světě a vojenský prvek založený na získání technologické převahy, kterou již Sovětský svaz nemohl díky stavu své ekonomiky odpovídajícím způsobem vyrovnat. Vlajkovou lodí byla v tomto smyslu především Strategická obranná iniciativa, jejímž výsledkem měl být systém obrany území Spojených států před jaderným raketovým útokem. Tato oblast nebyla vybrána náhodou. V rovině mocenské rovnováhy osmdesátých let, charakterizované americkou hospodářskou a technologickou převahou, bylo vzájemné zaručené zničení nukleárními arzenály v podstatě to jediné, co udržovalo paritu velmocí ve studenoválečném konfliktu. Tato parita by přitom byla systémem protiraketové obrany efektivně překonána ve prospěch Spojených států. Z hlediska ofenzivnosti a teritoriálního zaměření strategie zadržování tedy můžeme vysledovat tři obecné trendy. Zaprvé, strategie zadržování se soustředila až do sedmdesátých let především na nastavení a udržení mocenského statu quo. Při ohrožení rovnováhy v regionech definovaných jako oblast bezpečnosti přitom byly Spojené státy ochotny k nasazení vojenských sil jako prevence před expanzí sovětské moci. Tato strategie byla postupně nahrazena ofenzivnějším přístupem zatlačování komunismu, ovšem převážně formou nevojenských prostředků a mimo Evropu. Tento obrat byl do jisté míry zaštítěn morálními argumenty, nicméně podstatným předpokladem změny strategie byl především postupný ekonomický rozklad východního bloku, který Sovětskému svazu neumožnil držet krok s vývojem mocenského potenciálu v rukou Washingtonu. Zadruhé, teritorialita strategie – oproti její ofenzivnosti – se vyvíjela kontinuálně postupným převzetím odpovědnosti za neustále se rozšiřu220 Ronald Reagan, Address at Commencement Exercises at Eureka College, Eureka, Illinois, 9. května 1982, plný text dostupný online na: http://www.reagan.utexas.edu/archives/speeches/ 1982/50982a.htm (staženo 15. září 2009). 221 Ronald Reagan, Remarks at the Annual Convention of the the National Association of Evangelicals, 8. března 1983, plný text dostupný online na: http://www.americanrhetoric.com/speeches/ ronaldreaganevilempire.htm (staženo 15. září 2009).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245009