98
na dostát. V této práci se však pokouším ukázat, že je možné ji rozšířit o Parsonsovu teorii vzájemných směn mezi subsystémy, a tak získat skutečně multidimenzionální a univerzální teorii integrace a koheze moderní společnosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245008
VI. Societální komunita a společenský konflikt
Parsonsův strukturní funkcionalismus byl často kritizován za to, že přeceňuje roli normativního konsensu ve společnosti a ignoruje sociální konflikt. Ačkoli není pravda, že by Parsons roli konfliktu úplně opomíjel, jak dokazují jeho stati věnované napětí (strain) v americké společnosti, například analýza fenoménu mccarthyismu, přesto ale lze konstatovat, že Parsons roli konfliktu při integraci moderní společnosti poněkud nedocenil. Na tuto skutečnost poukázal například Jeffrey Alexander při své přednášce v Brně na jaře 2007, když vysvětloval, proč opustil paradigma neoparsoniánského neofunkcionalismu. Parsonsova sociologie je podle něj přehnaně optimistická ohledně možnosti integrace společnosti pomocí společného normativního rámce, což je obzvlášť zarážející tváří v tvář tragédiím 20. století. V této kapitole se pokusíme předložit rekonstrukci pojmu societální komunity pomocí pojmových nástrojů jednak sociologie konfliktu a jednak nástrojů politické sociologie Steina Rokkana [Coser 1956] [Rokkan 1999]. Nejprve je třeba si znovu připomenout Parsonsovu definici societální komunity: Societální komunita je tvořena: 1. normativním systémem řádu, 2. statusy, právy a závazky vyplývajícími z členství [Parsons 1966: 31]. Na základě této definice je možno usuzovat, že Parsonsova koncepce societální komunity je příkladem konsensuální normativní sociologie par excellence. Možnosti doplnit pojem societální komunity o pojetí konfliktu se nám otevřou tehdy, uvědomíme-li si, že praktickými koreláty pojmu societální komunity jsou národ a občanská společnost. Je třeba si proto položit praktickou otázku, jakou roli hrají konflikty v rámci národa a občanské společnosti a jak jsou institucionalizovány. Zajímá nás především institucionalizace konfliktu na makroúrovni. Také je třeba vzít
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245008
100
v úvahu, že pojem societální komunity má být jakýmsi institucionálním vyjádřením soudržnosti moderní společnosti, a to takovým, které v sobě kombinuje prvky společnosti a pospolitosti E. Tönniese. Položme si proto otázku, jaký je vztah konfliktů a kolektivního vědomí moderní společnosti?
Coserova teorie sociálního konfliktu Snad nejkomplexnější moderní sociologickou teorii konfliktu podal Lewis Coser [1956]. Jeho zásluha spočívá v tom, že vyšel ze stejného funkcionalistického paradigmatu jako Parsons a ukázal tak, že funkcionalismus není nutně vázán na normativně konsensuální teorii, nýbrž je schopen uchopit společenský konflikt ze svých vlastních východisek. V návaznosti na Georga Simmela [1968: 186–255] Coser poukázal na integrativní roli společenského konfliktu [Coser 1956: 121–138, 151].
Intermezzo: Základní funkce společenského konfliktu podle Lewise Cosera Pod vlivem Simmela zformuloval Coser následující propozice k teorii funkcí sociálního konfliktu: 1. Konflikt má funkci spojovat skupinu [Coser 1956: 33]. Coser zde cituje Simmelovu myšlenku o integrující roli antagonismu. Pomocí konfliktů dochází ke konstituci identit a ustavování hranic společností a skupin [Coser 1956: 38]. Významnou roli zde hrají především konflikty s ostatními skupinami, které vedou k reafirmaci identity a k vymezení hranic vůči vnějšímu světu. Strukturovaná nepřátelství a vzájemné antagonismy také konzervují sociální rozdělení a stratifikační systémy [Coser 1956: 38]. Příkladem je třeba kastovní systém v Indii, jehož tisíciletá stabilita je zajišťována antagonismem mezi kastami [Coser 1956: 33]. 2. Konflikt má také významnou funkci z hlediska uchování skupiny, významnou roli zde hrají instituce plnící funkci pojistného ventilu [Coser 1956: 39]. Coser zde opět v návaznosti na Simmela zdůrazňuje význam otevřené exprese nepřátelství v průběhu konfliktu pro zvládání stresů ve skupině a pro to, aby se nepřátelským participantům zabránilo odejít ze skupiny [Coser 1956: 39]. Příkladem by mohly být rituály rebelie proti náčelníkům, které ve skutečnosti upevňují jejich pozici. Konflikt tedy není vždy disfunkční, naopak může pomoci uchovat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245008