události a na svůj vztah k události. To všechno pak patří na stranu svědectví. Jasně, byť drasticky je toto vše řečeno v Adornově Negativní dialektice: Na pocitu, který se po Osvětimi vzpírá proti každému tvrzení o pozitivnosti existence jako žvanění a jako bezpráví vůči obětem, který se vzpírá proti tomu, aby se z jejich osudu ždímal nějaký, ať jakkoli ryzí smysl, je po událostech, které odsoudily k výsměchu konstrukci smyslu imanence vyzařujícího z afirmativně kladené transcendence, cosi objektivního. Tato konstrukce přitakávala absolutní negativitě a ideologicky jí dopomohla k přežívání, jež reálně tak jako tak tkví v principu stávající společnosti zahrnujícího dokonce i její sebezničení. Stačilo zemětřesení v Lisabonu, aby vykurýrovalo Voltaira z leibnizovské theodiceje, a přitom tato přehledná katastrofa první přírody byla zanedbatelná ve srovnání s druhou, společenskou, která se vymyká lidské imaginaci, protože z lidského zla stvořila reálné peklo. Schopnost k metafyzice je ochromena, protože to, co se stalo, vzalo spekulativní metafyzické myšlence základ její slučitelnosti se zkušeností.134
134
Theodor W. Adorno, Negative Dialektik, in: GS 6, s. 354.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245007
17
Mezi odpovědí a událostí, událostí a zkušeností, zkušeností události a svědectvím je zjevně velmi těsný vztah, a to tím spíše, je-li třeba odpovídat události z řádu de facto. Událost je cosi, co se znenadání přihází, a současně se nás dotýká, probouzí nás k životu – pokud to, čemu říkáme život, jak říká Jean-François Lyotard, vzchází z násilí, které zvenčí působí na naši letargii.135 Protože nejsme vybaveni žádným zvláštním orgánem pro vnímání události, nezbývá než náš vztah k ní různě opisovat: událostí jsme zasaženi, zaskočeni, týká se nás. V těchto opisech je vždy obsažen důležitý poukaz, pokud jde o myšlení, které se chce vyrovnat s událostí: filosofie musí vycházet ze sebe ven a samu sebe přesahovat; fakt zkušenosti ve vztahu k události problematizuje vztah mezi filosofickou reflexí a jejími předměty, zkušenost události tu testuje hranice myšlení, a právě proto se zdá, že na pole filosofie vtrhává jako nevítaný vetřelec zvenčí. Je-li však nutné přijmout těsný vztah mezi událostí a zkušeností, pak odtud vyplývá dvojí: zkušenost je v nějakém smyslu pouze tam, kde je událost. Zkušenost je místem vnímání události. Jestliže ale zkušenost Osvětimi proměnila myšlení druhé poloviny 20. století, je na místě zásadní otázka: Je vůbec zkušenost holokaustu možná? A je to ještě zkušenost? Což jsou otázky, v nichž se ona proměna myšlení současně děje i odráží, víme-li, že v moderní filosofii je pojem zkušenosti podřizován funkci poznávání, takže za obsah zkušenosti se pokládá pouze to, co je kognitivně relevantní. Jinak, adornovsky řečeno: konkrétně 135
Jean-François Lyotard, „Anima minima“, in: Jean-François Lyotard, Návrat a jiné eseje, přel. L. Šerý, Herrmann a synové 2002, s. 198.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245007
zakoušená realita je podřízena instrumentalizované racionalitě (či „pozitivismu“ moderního světa); pojmy, které zkušenost organizují, ji oddělují od toho, co Husserl pojmenoval jako „žitý svět“, Lebenswelt. Uvedené otázky jsou tedy vcelku nasnadě – a v předvečer holokaustu je filosofie předjímá (především pod vlivem I. světové války): v textech Waltera Benjamina, které se týkají specifické zkušenosti člověka 20. století. Ve velkém eseji Vypravěč (1936) hned na začátku konstatuje určitý úpadek tradičního vypravěčství (esej je podnícen dílem Nikolaje Leskova) a říká: [Z]kušenost pozbyla na ceně. A vypadá to, jako by její význam upadal stále hlouběji (…) Světová válka vrhla světlo na postupující proces, který se od té doby na okamžik nezastavil. Nepozoroval nikdo, že se lidé vraceli z pole oněmělí? Nebyli bohatší, byli chudší o sdělovanou zkušenost. Všechno, co se o deset let později dostalo ke slovu v záplavě válečné literatury, nemělo nic společného se zkušeností, která se předává od úst k ústům (…) sdělitelnost zkušenosti upadá.136
Již zážitek I. světové války byl tedy takový, že ochromoval zkušenost a její vazbu na vylíčení této zkušenosti, které teď nebylo možné dát přiměřený (sdělitelný) výraz. S tím těsně souvisí neschopnost vyprávět po způsobu někdejšího vypravěče. U Benjamina je to téma, které je často variováno, například již dříve v eseji „Zkušenost a chudoba“ (1933), kde čteme: „tolik je jasné: zkušenost klesla v kurzu, a to v generaci, která v letech 1914–18 prodělala jednu z nejstrašnějších zkušeností světových dějin“.137 (To pak Benjamin téměř doslova převezme do Vypravěče, zde ale svou myšlenku formuluje na hranici protimluvu.) Pak ale u Benjamina následuje cosi, co lze číst jako anticipaci Adornovy a Horkheimerovy Dialektiky osvícenství, třebaže z jiného úhlu pohledu: „Ano, doznejme to: chudoba zkušenosti je chudobou nikoli jen privátní zkušenosti, nýbrž 136 137
Benjamin, Dílo a jeho zdroj, s. 215 a 217. Walter Benjamin, „Zkušenost a chudoba“, in: Walter Benjamin, Agesilaus Santander, přel. Jiří Brynda, Herrmann a synové, Praha 1998, s. 7.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245007