G EORGE R. R. M ARTIN
4. července Dneska žádná mezihvězdná loď. Škoda. Pozemské ohňostroje se naprosto nedají srovnat s vírem nulového prostoru. Tak rád bych dnešek oslavil. Ale proč se i tady, kde roky jsou staletími a roční období mlhavou vzpomínkou, pořád držím kalendáře? Červenec je stejný jako prosinec. Tak nač mi to je? 10. července Zdálo se mi o Karen. A teď ji ne a ne dostat z hlavy. Myslel jsem, že jsem ji dávno pohřbil. Stejně to všechno byly jen představy. Měla mě docela ráda. Možná mě i milovala. Ale ne víc než pět šest jiných chlapů. Nebyl jsem pro ni nic výjimečného, jenže si neuvědomovala, že ona pro mne výjimečná je. Nikdy si neuvědomila, jak moc chci, aby ve mně viděla výjimečného muže. Klidně to mohla být kterákoli jiná, ale vybral jsem si ji. Byly to však všechno jen představy. V těch rozumnějších okamžicích jsem to věděl. Neměl jsem právo se tím tolik trápit. Neměl jsem na ni žádný nárok. Jenže jsem si vyfantazíroval, že mám. A trápil jsem se. Byla to má chyba, ne její. Karen by vědomě nikomu neublížila. Prostě jen nikdy nezjistila, jak jsem citlivý. Dokonce i tady jsem první rok snil. Snil jsem o tom, že změnila názor. Že na mě čeká. Et cetera. Má touha se naplňovala jenom ve snech. Ale stávalo se to jen do té doby, než jsem se tady sám se sebou vyrovnal. Teď vím, že nečeká. Nepotřebuje mě, nikdy mě nepotřebovala. Byl jsem jen kamarád. Proto nemám sny o Karen příliš rád. Jsou zhoubné. Až se vrátím, ať už budu dělat cokoli, nesmím ji ani vyhledat. Musím začít úplně od začátku. Musím si najít dívku, která mne bude potřebovat. A nenajdu ji, když zapadnu do starých kolejí. 18. července Už je to měsíc, co můj náhradník opustil Zemi. Charon by teď měl být blízko pásu. Za dva měsíce je tady. 23. července Mám zlé sny. Bůh mi pomáhej. Zase se mi zdá o Zemi. O Karen. Nedokážu tomu zabránit. Noc co noc je to stejné. Je divné říkat Karen zlý sen. Dřív bývala nádherným snem. Krásným snem s dlouhými hebkými vlasy a rozkošným úsměvem. Uculovala se takovým legračním způsobem. Jenže moje touha se naplňovala pouze ve snech. Jenom ve snech mne Karen potřebovala, chtěla a milovala. – 106 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244846
S NOVÉ
PÍSNĚ
Noční můry vycházejí ze skutečnosti. Jsou stále stejné. Pokaždé se v nich znovu odehrává poslední společný večer. Ze všech našich setkání byl nejhezčí. Večeřeli jsme v mé oblíbené restauraci a pak jsme šli do kina. Příjemně jsme si povídali o nejrůznějších věcech. Taky jsme se moc nasmáli. Jenže později, u ní doma, jsem se zase zachoval jako obvykle. Pokusil jsem se jí vysvětlit, co pro mne znamená. Vzpomínám si, jak jsem si připadal trapně a hloupě, jak jsem se urputně snažil vymáčknout to ze sebe, jak jsem koktal. Dopadlo to špatně. Podívala se na mě. Tak nějak divně. Pokusila se mne zbavit iluzí. Jemně. Vždycky byla jemná. Poslouchal jsem a hleděl jí do očí. Ale nenacházel jsem lásku ani potřebu. Jen – soucit, řekl bych. Soucit s troubou, který se neumí vyjádřit a kterému klouže život mezi prsty. Ne že by nechtěl. Ale protože se života bál a nevěděl, co s ním. Svým způsobem toho troubu milovala – jako milovala všechny. Snažila se mu dodat trochu sebedůvěry, odvahy a vervy, s níž čelila životu. A do jisté míry se jí to povedlo. Ačkoli ne dostatečně. Ten trouba si totiž představoval, že jednoho dne nebude osamělý. A když se mu Karen snažila pomoct, nenapadlo ho nic lepšího, než že tou vysněnou představou je právě ona. Nebo si to aspoň namlouval. Ten trouba celou dobu pochopitelně tušil pravdu, ale lhal si dál. Jenže když přišel den, kdy už si lhát nemohl, byl pořád tak zranitelný, že ho to bolelo. Nebyl ten typ, kterému se rány rychle zacelí. A neměl dost odvahy zkusit to s jinou dívkou. Tak utekl. Doufám, že zlé sny ustanou. Jestli se mi bude o posledním večeru s Karen zdát noc co noc, nevydržím to. Nevydržím to zase prožívat. Jsem tady venku čtyři roky. Soustředil jsem se na sebe. Pokusil jsem se změnit, co se mi nelíbilo. Snažil jsem se zajizvit rány a nasbírat odvahu čelit dalším neúspěchům, než se na mě usměje štěstí. Ale teď už se zatraceně dobře znám a vím, že jsem uspěl jen částečně. Vždycky bude něco, co zabolí, proti čemu nebudu dostatečně obrněný. Jako vzpomínky na poslední večer s Karen. Bože, ať ty noční můry přestanou. 26. července Pořád zlé sny. Prosím, Karen. Miloval jsem tě. Nech mě na pokoji. Prosím. 29. července Bohudík, včera tu byla mezihvězdná loď. Potřeboval jsem to. Pomohla mi odpoutat myšlenky od Země, od Karen. A v noci mě netrápily zlé sny, poprvé za celý týden. Zdálo se mi o víru nulového prostoru. O běsnění nehlučné bouře.
– 107 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244846
G EORGE R. R. M ARTIN
1. srpna Noční můry se vrátily. Tentokrát nejen o Karen. Taky starší vzpomínky. Mnohem míň důležité, ale pořád trapné. Všechny ty pitomosti, které jsem kdy řekl, dívky, s nimiž jsem si nevěděl rady, všechno, co jsem kdy zkazil. Děsné. Hrozné. Takových vzpomínek se musím vyvarovat. Už jsem jiný. Tady venku, deset milionů kilometrů za Plutem, jsem si vytvořil nové já. Je ukuté z oceli, hvězd a nulového prostoru, silné a sebevědomé. A nebojí se života. Minulost jsem nechal za sebou. Ale ještě bolí. 2. srpna Dneska tu byla loď. Noční můry pokračují. Zatraceně. 3. srpna V noci jsem neměl žádné zlé sny. Je to podruhé, co jsem klidně odpočíval, když jsem během dne otevřel díru pro mezihvězdnou loď. (Den? Noc? Tady venku je to nesmysl, ale pořád tak uvažuju, jako by to mělo nějaký význam. Ty čtyři roky se pozemšťana ve mně vůbec nedotkly.) Třeba vír Karen odhání. Jenže předtím jsem Karen nikdy odhánět nepotřeboval. Ostatně žádné berličky nepotřebuju. 13. srpna Je to pár nocí, co proletěla další loď. Od té doby nemám žádné sny. Ideální! Zápasím se vzpomínkami. Myslím na Zemi, ale na hezké okamžiky. Fakticky jich bylo dost a bude jich mnohem víc, až se vrátím. O to se postarám. Noční můry jsou hloupost. Nepřipustím, aby se opakovaly. Zažil jsem s Karen tolik jiných věcí, na které bych rád vzpomínal. Proč to nejde? 18. srpna Charon je přibližně měsíc letu daleko. Jsem zvědavý, kdo mě vystřídá. Zajímalo by mě, co jeho vyhnalo až sem? Sny o Zemi se opakují. Ne, říkejme jim sny o Karen. Bojím se snad napsat i její jméno? 20. srpna Dnes proletěla loď. Zůstal jsem pak venku a hleděl na hvězdy. Nejspíš několik hodin. Nezdálo se to tak dlouho. Venku je krásně. Osamělost, jistě. Ale jaká osamělost! Sám s vesmírem, s hvězdami rozsetými pod nohama a roztroušenými nad hlavou. Co hvězda, to slunce. Přesto mi připadají chladné. Přistihl jsem se, že se třesu, ztracený v té nesmírnosti, a uvažoval jsem, jak to všechno vzniklo a co to znamená. – 108 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244846