Sládek-zlom.qxd18.4.201822:49Stránka98
a kolem uší mu pěnily vlnky. Rána na spánku odhalovala, kam se při pádu udeřil. Jeho smrt byla přijata s fatalistickým nadhledem a chmury byly zřejmé jen ve tvářích Snorriho nejbližších druhů a kupodivu také v Hallgrimově jindy netečném obličeji. Mně samotnému se úmrtí zdálo pochopitelné ze všech pohledů, až na jeden. Pokud se Snorri skutečně šel vymočit, proč až na druhý konec vsi, u všech bohů? Kromě zmatenosti jsem cítil také lítost, že jsem minulou noc Snorrimu tolik doléval. Kdybych tušil, jak dopadne, radši jsem to měl vypít sám, abych neplýtval dobrou medovinou. Mé tělo se pomaloučku vyrovnávalo s náporem z minulého dne, kdy jsem byl po dlouhé době přinucen sáhnout po Umění. Jako každý orgán, který se dlouho neprocvičuje, i můj mozek za dlouhou dobu nečinnosti zakrněl, a teď mi to dával bez skrupulí sežrat. Jarl překvapivě nařídil zanechat v Berkaku všechny otroky a jen s nejpotřebnějšími věcmi vyrazit na konec mysu Skipervik. To zahrnovalo i krytý povoz, o jehož nákladu jsem stále neměl ani tušení. Divil jsem se tomu, dokud mi nedošlo, jak prestižně družiníci vnímají účast na vyzvedávání zlata. Každý chtěl být u toho, nejlépe v první řadě, a nikdo neměl zájem, aby se mu teď pletli pod nohy otroci. Berit se mi vyhýbala, Hidde na mě vrhal vědoucí pohledy, ale náš odjezd proběhl bez potíží. Ještě před polednem jsme stihli vystoupat notný kus cesty po úbočí mysu, jehož rozeklaný hřeben sice nečněl příliš vysoko k nebesům, ale i tak poskytoval dechberoucí výhled. Navzdory návalům slabosti se má duše kochala, když přehlížela nedozírné mořské dálky. Slunce se snažilo a jeho paprsky blýskaly o
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244675
Sládek-zlom.qxd18.4.201822:49Stránka99
skrz rychle uhánějící mraky, odrážely se od mořské hladiny a svým světlem čechraly bílou pěnu vln, které tady odsud nevypadaly nijak vysoké. Opak byl pravdou – po přestálé bouři se moře bude několik dní uklidňovat. V nose mě štípala sůl, v dálce křičeli racci, hluk příboje mohutněl s každým naším krokem a vítr se z nás tady nahoře snažil servat šaty. Tráva pod mýma nohama jiskřila rosou a po obou stranách pobřeží se fjordy a pevninské výběžky táhly zdánlivě donekonečna, čímž podsouvaly pocit, že nám celý svět leží u nohou. Přistihl jsem se, že se usmívám, světu navzdory. Když jsme se na konci hřebene zastavili, Berkak vypadal jako dětské hračky, rozsypané na koberci rašeliny. Pohled z okraje hřebene do příboje na skalách desítky stop pod mýma nohama mi přinesl závrať. „Odsud to není vidět, ale je tam pláž,“ naznačil Asger gestem, kde se podle něj místo nachází. Zvedl jsem obočí. „Byl jsem tu několikrát, když se nápad na tuhle výpravu teprve rodil v těch správných hlavách. Snažili jsme se neponechat nic náhodě,“ usmál se. „Proč jsme nepřipluli na pramicích? V Berkaku jich několik zůstalo a s trochou snahy by se daly opravit.“ „Však připlujeme, pokud Hallgrim usoudí, že je to dobrý nápad. Budeme je zřejmě potřebovat, protože ten zatracený příboj je silnější, než jsem se modlil, aby byl. Hel aby sprala včerejší počasí,“ připojil se k nám Björn, v rukou sušené hovězí a roh s pivem. „Kjoll s Jogim zůstali ve vsi a dohlíží na opravy.“ „Stejně se nemohu zbavit dojmu, že jsme měli připlout na drakkaru. Cesta by byla rychlejší a rozhodně příjemnější. Zlato bychom mohli vyzvednout rovnou na palubu.“ Björn s Asgerem na sebe pohlédli. o
o
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244675
Sládek-zlom.qxd18.4.201822:49Stránka100
„Tady k tomu místu se nikdo na pořádné lodi ani nepřiblíží,“ pokrčil rameny Asger a s rozpačitým drbáním na zátylku nás opustil. Jeho houpavý námořnický krok a kulaté nohy vzbuzovaly dojem zvířete, nikoli člověka. Během cesty jsem si toho málomluvného, spolehlivého družiníka oblíbil. „Haralde,“ položil mi Björn ruku na rameno. „Muži už připravují lana a my zanedlouho sestoupíme na pláž. Jak dobrý jsi lezec?“ „Slušnější, než by jeden čekal,“ otřásl jsem při vzpomínce, jak jsem kdysi přelézal po vydrolených kamenech pařížské Conciergerie. Žádný div, že jsem začal tak pít. Jak se řeklo, tak se udělalo. Lana jsme uvázali k těžkému povozu, protože tady nahoře nebylo památky po náznaku stromku. Spustit se chtěli všichni, a tak účastníky prvního, zkušebního sestupu určil Björn osobně. Když kotouče silných provazů zmizely za ostrohem, napadlo mě, zda budou dost dlouhé, aby dosáhly až k patě mysu. Brzy to zjistíme, polkl jsem. Lezli jsme čtyři a nikomu z nás nebylo do řeči. Prvních třicet stop by zvládlo i dítě, svah klesal sice stále prudčeji, ale pořád se po něm dalo vzpřímeně jít. Držel jsem se provazu, přešlapoval pozpátku a ramena s každým dalším krokem přebírala víc a víc mé váhy. Pravá zkouška odvahy nastala ve chvíli, kdy jsem dosáhl vrcholku skal, klesajících od tohoto místa strmě dolů. Nadechl jsem se a začal se spouštět. Na lanech vlevo a vpravo ode mě muži zápasili se svou vlastní vahou. Nohy jsem klínil do puklin ve skále a vzpomínal na své tvrzení, že jsem nikdy netrpěl strachem z výšek. Čelo se mi znatelně orosilo, když jsem neuváženě mrkl do té hloubky, a strach z výšek se ukázal být velice proměnnou veličinou. Randver napravo ode mě hekl, když mu nohy ujely po mokré skále a on se prověsil na laně jako pytel píce. Se zájmem jsem
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244675