„A jaké báte představy ohledně té sobody?“ podařilo se Josefíně otočit list. „Myslela jsem nějaký vkusný poutač nebo plakát,“ odpověděla Karolína Fikejsová. „Jste šikovná, určitě ho vymyslíte. Nechám to na vás. Bude tam pár dětí od vás zpívat – to už jsem domluvila.“ „Víb, na chodbě mě míjela baní Kociánová,“ řekla Josefína. „Prosím?“ Úřednice naklonil hlavu na stranu. Pak se zasmála. „Ne, ta spěchala od pana starosty.“ „Aha.“ Josefínu přemohla zvědavost. Nedá se svítit. I za cenu toho, že z ní bude drbna. Jak to říkala babička? Výměna informací je životní nutnost, Josefínko. Všichni to vědí, ale jenom ženy a včely to dovedly k úplné dokonalosti. „Vybadala rozrušeně,“ nadhodila. „Jak bych to řekla,“ pronesla Karolína Fikejsová. „Svatba pana starosty Jirouška byla velká událost a některé dámy ve městě to nesou velice špatně.“ „Počkejte, do jako že…“ Úřednice našpulila pusu. „Jak to říct, pan starosta byl vždycky hodně společenský. A s opačným pohlavím to umí.“ Josefína pochopila. Podle všeho pan starosta spravoval záležitosti svých voliček hodně z gruntu. „Dakže jestli domu dobře rozubím, paní Kociánová batří mezi dy dešťastnice, kterýb vadí, že je ženatý.“ „Přesně tak,“ přisvědčila. „Měla byste vidět scény, co mu tady předvedla, když si namluvil paní Zuzanu. Divže mu neskákala po hlavě.“ Scénický tanec je její obor, pomyslela si Josefína. A nejspíš i činohra, podle komedie, kterou zahrála včera se starostovou ženou a malým Petříkem. „Ohledně pana starosty panovalo mezi místními ženami určité napětí vždycky,“ pokračovala Karolína Fikejsová s očividnou chutí si povídat. „Každá se chtěla stát paní Jirouškovou.“ „Tak bardie by to byla,“ souhlasila Josefína. „Po sdránce finančdí určitě.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244674
Úřednice zavrtěla hlavou. „Šlo spíš o postavení. Jirouškovi vždycky patřili mezi brodskou smetánku. A to i za hluboké totality. Vliv a konexe – to láká víc než peníze.“ „U pana sdarosdy se k domu ješdě přičídá symbatický zjev,“ přidala svůj postřeh Josefína. Několika doušky dopila kávu a vstala. „Jestli to je všechno, paní Fikejsová, budu se bused vrátit do práce,“ řekla. „Jenob jsem se ještě chtěla zebtad: vy jste nějak příbuzná s bývalým sdarosdou Oldřichem Fikejsem?“ „Byl to můj otec,“ odpověděla Karolína Fikejsová s notnou dávkou hrdosti v hlase. „V dom příbadě se budeme s dětmi snažit, aby se váb da naše dekodace líbila,“ zalichotila jí Josefína a vstala.
18 Sotva se za ní zavřely dveře, promasírovala si bolavé tváře. Tohle pitvoření, člověk aby se bál, že mu to zůstane. Podívala se ke dveřím starosty. Přemýšlela, co je to za člověka. Sobecký sukničkář, co myslí jen na osobní prospěch, nebo normální chlap, který udělal v mládí chybu a teď se bojí, že se mu manželství a kariéra rozsypou pod rukama? Odtrhla pohled od naleštěných zárubní a vydala se zpět k východu. Náměstí žilo poledním ruchem. Přestože byl podzim, slunečné počasí nalákalo hosty cukrárny Pod věží, aby poseděli venku. Hlouček seniorek u stolku plného dortíků fundovaně debatoval o morálních předpokladech obou kandidátů na starostu včetně jejich vkusu ve výběru kravaty. O kus dál seděla na kraji chodníku partička puberťáků 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244674
a několik menších dětí po nich s veselým povykováním házelo kamínky. Mezi staršími byli i její povedení synovci. Skupině útočníků velela Týnka Fikejsová. Kolem nich jezdil na pestrobarevném bicyklu Pavel Řábek a chechtal se na celé kolo. Láďa Dostál se chytil za rameno. „Au! Jděte už někam, vocasové!“ Odpovědí mu byl poťouchlý smích Týnky Fikejsové a další sprška kamínků. Jedna ze starších dívek vyjekla a upustila růžový mobil. „Ty vole, já se snad zvednu!“ křikl velký kluk s rozkrokem džín až někde u kolen a tváří plnou roznípaného akné. „Klid, Kačusi,“ ozval se Albert, který seděl vedle okaté černovlásky a urputně žvýkal. „Její máma dělá na radnici.“ „A co je mi jako do toho, vole,“ vrčel Kačus. „To je ten barák za tebou, blbče,“ řekla dívka s mobilem. „Matinka dohlíží z okna.“ „Přesně,“ zachichotala se Týnka. „Čeká na mě, až přijdu. Chodím za ní skoro pořád. Znám vevnitř úplně všechno. I věž. Byli jste někdy nahoře na věži?“ ukázala na ochoz radniční věže. „Jak asi,“ zaťukala si na čelo černovláska. „Je zavřená.“ „A já tam byla, i když se tam nesmí,“ vytahovala se holčička. „Hé-éč,“ přizvukovali její malí souputníci a ukázali mladým dlouhé nosy. „Ty jo, jděte už do hajzlu!“ vypěnil Kačus a skočil mezi děti. Rozběhly se pryč – kromě Týnky. Ta shodila tašku na zem a sedla si vedle Ládíka Dostála. „Mohla bych tu být s vámi?“ „To jsi upadla,“ odpověděl. „Jsi moc malá,“ řekla černovláska. „Náhodou, chodím do třetí,“ nedala se dívenka. Kačus se ušklíbl. Josefína došla k závěru, že moudřejší bude vůbec se téhle partičce neukazovat. Otázky typu Co tady děláte a jak to, že už nejste ve škole? 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244674