„Vylezl jsem z boudy za naší chalupou (v trenýrkách a bosky) a uviděl, jak v prvním patře činžáku otvírá nějaký člověk okno. Záclona se zahákla za roh, proto se po ní musel vzepnout a odtrhnout ji, takže na žluté ranní světlo vyskočil a chvíli se v něm houpal jeho prs. Příliš pomalu rovnalo se mi to do lebky, a tak když jsem přemístil pohled níž, zahlédl jsem už jen na vteřinu nad rámem okna ještě jeho černou, typicky trojcípou kundičku, a ta měla výraz tak samozřejmý a svéprávný, jako by v těch místech dříve ani nestávala stodola…“ To je též Sekyra. Pamatujete si ještě něco? Jistě si pamatuju. Ona to totiž byla možná první cizí kundička, kterou jsem viděl. Proč mi to čtete? Chci s vámi mluvit o vašich ženách, neumím se zeptat a bojím se, že neodpovíte dobře. Zkuste o nich zpívat. Dobrý nápad. Ale z které strany začít? Já jsem si sám všiml zvláštního rozporu, který snad je obecně mužský. Když jsem začínal být dospělý, když jsem potřeboval být se ženou, tak jsem si to velice barvitě a masitě představoval, a vedle toho jsem pěstoval ideu ženy a jakousi lásku, která s tím vůbec nesouvisela. Definoval bych se jako člověk velice smyslný a vášnivý, a zdálo se mně, i s ohledem na veřejnost, že to mám dát najevo i v psaní. Aby si lidi nemysleli. Já jsem se musel chránit, což vyplývá z předchozího, role národního mluvčího nebo hrdiny a člověka tak mravného a bezúhonného, že by mně to zkazilo život. Takže jsem tomu věnoval zvláštní okénko ve svém psaní. Ale vedle té smyslné potřeby a velikého tlaku vždycky jsem si pěstoval jakýsi ideální model ženy a myslím si, že to tak má být. Mám tuto stránku věci, tu ideální lásku, zaznamenanou v druhé knize Milých spolužáků, to je ta Kniha dělnická a Kniha studentská. Problém idealizování ženy jsem si uvědomil nedávno, kdy jsme si s paní Vaculíkovou — my si tak neříkáme, my tak o sobě píšeme — podávali sborník milostných dopisů, který vyšel v Mladé frontě. Jsou to milostné dopisy Šaldy, Šrámka, Flauberta, křížem krážem Evropou. A všichni ti muži vyznávají lásku k ženě způsobem, jako by nevěděli o tom trojcípu, který jsem viděl v okně paneláku tenkrát v Sekyře, což považuju za lež. Ale! Ale lhal by ten, kdo by si to o nich myslel. Protože bylo to u nich pravděpodobně jako u mě. Věděli to, potřebovali to, ale ženu viděli takto. A to má být! Toto kdyby zmizelo, tak se ženské stanou jenom hmotou, materiálem, se-
) 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244662
xuálním partnerem. Mně prožitek ženy vždycky dával udivující a zvláštní prožitek mě. Já s každou ženou si vždycky kladl otázky o sobě: „Kdo jsi? Co jsi? Proč toto děláš?“ Všecko jsem to vnímal jako dar a hřích zároveň. Všecko jsem to vnímal jako něco, co správně být nemá a co si vyžaduje odůvodnění. Odůvodnění je dvojí: je živočišné, a potom takové, které jsem použil, a kterému jsem se zároveň vysmál, že umělec si myslí, že může dělat jakoukoliv nemravnost, když o tom pěkně napíše. Já to, co jsem prožil ve vztahu k ženám, považuji za nezasloužené, já to považuji za chybu. Myslím, že se to správně nemělo stát. Ale kdo bych byl, aby se to nestalo. Ke své ženě to považuji za hřích a snažím se, snažil jsem se, chovat ve svých chybách správně. Vy jste ve své pluralitě ohromně monogamní muž. Musím říct, že mě se někdy dotýkají narážky na mé sukničkářství. Já nejsem žádný děvkař. Protože mně nikdy nešlo o množství žen, mně šlo o hloubku, o hloubku do ženy. V tom vidím rozdíl. A já to řeknu! Ona žena, se kterou mám dvě poslední děti, mi na začátku předvedla vrcholné umění ženského svádění, kterému jsem měl odolat. Měl! Jen nevím, jestli se dalo. Když přišly důsledky — jsem otec nemanželské dcery a nemanželského syna —, tak jsem okamžitě již na začátku prvního těhotenství řekl: „Jestli to děcko chceš, měj ho, budu otec, ale nikdy se nerozvedu.“ Ona souhlasila a myslela si, že to vydrží, ale pak to nevydržela a vyhnala mě. Byl jsem nesmírně nešťastný, ano. A zároveň jí děkuju, že udělala ona, co bych možná udělal já, a ještě bych si to vyčítal. Vůči dětem jsem otec ze svých nejlepších sil a navíc — s podporou ostatní mé rodiny. Protože matka mých prvních synů jistě velice bolestně přijala, že já mám ještě dvě děti, ale je tady v jakési úloze a stýká se s nimi. Ten chlapec k nám chodí. A dcera byla s námi letos poprvé na našem sympoziu, které se konalo už popáté. To vždycky týden celá rodina, myslím tím naše syny a jejich děti, se někde sejde — a jsme rodina. Ten chlapec se toho zúčastnil vícekrát, dcera byla letos poprvé a jsem z toho velice rád. Pro moje syny, pro moji ženu, to byl strašlivý úkol, já jsem mohl jenom v obluzení pozorovat, jak mé následky vyřizují, ale dobře to dopadlo. Můj nejstarší syn si s dcerou velice rozuměli, líbí se sobě. Matka mých posledních dvou dětí chtěla, abych se odřízl, odřekl se bývalé rodiny a zůstal jen s tou novou. To bych nesnesl, nesvedl, neunesl. Já to považoval od ní za hanebné, ale pochopitelné, za důkaz jakéhosi nezpracovaného velikého citu, protože víte, kdy si to ta má milá uvědomila? Ona si uvědomila, že jsem manžel jiné ženy, když poznala, že nebude se mnou ležet v hrobě.
) 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244662
Byly také jiné příčiny rozchodu. Dělal jsem tenkrát rozhovor pro časopis Vlasta, což jsem možná neměl, a řekl jsem, že trvám na manželství, že jakékoliv mé cizoložné chování nic nemění na tom, že můj základní vztah je manželství. Tím jsem matku těch dvou dětí velice ranil, protože ona by to bývala chtěla taky. „No jó, milá mladá, se ženatejma chlapama se nemá začínat!“ To se nemá dělat. Měl jsem příležitost to říct ještě dalším ženám, ale nedaly se tím odradit. Kolik máte dětí? Tři syny, dceru a dva vnuky. A nejšťastněji se cítím, když s nimi nemluvím, když sedím, něco píšu a slyším jejich hluk. Hluk všech šesti. Což se stává výjimečně. Ale je to krásný pocit. To je patriarchát. Víte, že toto je možná na chlapech nejcennější a že některé ženy ani nepoznají, že by si toho měly nejvíce vážit. To jste řekl vy. Ano. Já tomu vašemu pocitu štěstí rozumím. Jenže já se pak za sebe stydím a říkám si, že jsem plný trapných atavismů. „Ty bys byl nejradši kníže, nebo pán vesnice,“ říkám si. A co?! Měli bysme dvě vesnice vedle sebe, jak vidím… Ještě k tomu manželství chci něco říct. Cítil jsem, že manželství platí vždycky, i když jsem byl nejvzdálenější jeho obsahu a titulu. Ovšem, ovšem, chlapče, říkal jsem si ale, už to nemáš v rukách ty. Nediv se, když to praskne na té druhé straně. No, a měl jsem takový osud, že ona to vydržela. Já nevím proč, ale cítím čím dál víc, že když si někoho berete, berete si ho na odpovědnost. Berete si ho, ať jde kamkoliv, berete si ho i s jeho duší, a to je teď moje nejbližší téma, protože o těle jsem toho napsal dost a duši jsem jen přizýval k těm tělům, ale teď je moje téma ta trvalá a věčná odpovědnost za toho druhého. Říkám to tu proto, že bych o tom rád napsal, ale nejsem si jistý, jestli to stihnu a jestli se mi to podaří… A ještě k té kundičce. Můžu? Ano. Já slovo kunda nemám rád, jako nemám rád slovo šoustat a nemám rád slovo sex. Mně se více líbí piča. Já jsem dokonce o slovu piča napsal jazykovědnou studii podnícen tím, že to není ve slovníku a ve slovnících. Probádal jsem slovníky jiných jazyků, jak se s tímto vyrovnávají, napsal jsem o tom, poslal jsem to Ústavu pro jazyk český, a protože to bylo v osmdesátých letech, neměli ani tolik slušnosti, aby mi bezpohlavně odpověděli.
) 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244662