dokázat. Uvítal Simona i Nicole se skutečně srdečným úsměvem a zavedl je ke stolku v rohu. Zřetelně mu to dělalo dobře, když prostíral Nicole na klín ubrousek. „Tak pozor, Gino, nepředváděj se tady.“ „Ale,“ rozzářil se Gino. „To je normální. Vždyť jsem snad Ital, ne? Něco k pití, signorina?“ Nicole pohlédla na Simona. „Nevím. Třeba trochu bílého.“ Gino luskl prsty na číšníka. „Lahvičku Pinot Grigio pro signorinu.“ Rozdal jim jídelní lístky, zamlaskal si na konečky prstů a odklusal se zářícím úsměvem ke dveřím restaurace, kde se objevila nová skupinka mladých mužů a žen v černém, vyzbrojených slunečními brýlemi. „Takže…“ Nicole se rozhlédla po naplněné restauraci, samé zrcadlo a růžový a černý mramor. „… sem chodí lepší lidi v Londýně na jídlo? Chodíte sem často?“ „Popravdě řečeno ani ne. Když jdu ven se zákazníky, tak je to spíš večer a oni dávají přednost něčemu formálnějšímu – La Gavroche nebo hotel Connaught. Tady by se necítili dostatečně důležití.“ Pokrčil rameny. „Většinou se nedá říct, že by se zákazníky byla ta největší legrace na světě.“ Čichl si k vínu a pokývl na číšníka. „To stejné ale platí momentálně i pro mne. Mám rozečtenou jednu knihu už několik měsíců, v kině jsem nebyl ani nepamatuji, a pokud nejsem v kanceláři, tak někam letím…“ Náhle přestal a usmál se. „Omlouvám se. Musí vás to nudit. Co si dáme k jídlu?“ Prohlédli si jídelní lístek a nevšimli si, že jsou předmětem upřené pozornosti od stolu na druhé straně restaurace, odkud si skupinka Carolininých známých prohlížela Nicole. „Koukám, že se Simon dostává z porozvodové deprese.“ „Kdopak to asi je? Zákazník?“ „Ty ses snad zbláznil, Ruperte. Takhle se oblékají zákazníci? Odcházím na toaletu.“ Zvedla se od stolu a předstírala, že něco hledá v kabelce, zatímco kličkovala mezi stoly, než se dostala do nejvýhodnější pozice k frontálnímu útoku. 98
mayle_hotel_pastis.indd 98
4.4.2018 17:37:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244583
„Simone, drahoušku! To je ale překvapení. No, že se taky dáš někdy vidět!“ Simon vzhlédl od jídelního lístku, vstal a povinně políbil vzduch, tak nejméně pět centimetrů od každé nastavené tváře. „Nazdar, Sophie, jak se vede?“ „Báječně, drahoušku.“ Pohlédla mimo Simona směrem k Nicole. „Že se nikdy neukážeš?“ Nezdálo se, že by hodlala odejít. Simon to vzdal s minimální zdvořilostí. „Nicole, to je Sophie Lawsonová.“ Ženy na sebe pokynuly a vyměnily si pokrytecky zářivé úsměvy. „Nicole…?“ „Bouvierová,“ doplnila ji Nicole. „Dobrý večer.“ „Ó, jak šarmantní přízvuk. No nic, nebudu zdržovat. Zavolej mi, Simone, a přijď na večeři. Nebylo tě poslední dobou nějak vidět. Nikdo neví, kde se skrýváš.“ „Zkoušeli jste se podívat do kanceláře?“ „No ovšem, kancelář.“ Napůl se usmála a s posledním pohledem směrem k Nicole se odebrala původním směrem, poslání splněno. Nicole se musela smát. „Moc příjemný jste k ní nebyl.“ „Nemůžu tu zatracenou ženskou ani vystát. Jedna z Carolininých jedovatých přítelkyň. Po zbytek večera nás bude bedlivě pozorovat a hned ráno bude volat Caroline a všechno jí vytreperendí.“ Objednali si a Simon se snažil zbavit pocitu, že mu někdo upřeně zírá do zátylku. „Povídejte, jak je v Provenci,“ vyzvídal. „Jak je tam v zimě?“ „Velice klidno, někdy opravdu i zima. Rozděláváme v krbu velký oheň a občas vypijeme nad míru červeného, čteme, občas se dá i lyžovat. Někdy si říkám, že se mi to líbí víc než v létě.“ Zdvihla svou sklenici a Simon si všiml, že stále ještě nosí snub ní prsten. „Co to množné číslo?“ 99
mayle_hotel_pastis.indd 99
4.4.2018 17:37:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244583
„Lidé. Ti, co žijí v Lubéronu celý rok.“ „Moc se mi tam líbilo. Bylo tam opravdu krásně.“ „Měl byste zase přijet. Ale až přijedete, nezajíždějte, prosím vás, autem do polí.“ Museli se tomu oba smát a společnost u stolu na druhém konci restaurace zkonstatovala, že ti dva začínají vypadat podezřele přítulně. Chudák Caroline. Sophie se nemohla dočkat rána. Nicole všechno spořádala s patřičnou chutí, těstoviny, vepřové kolínko a hodně chleba. Příjemná změna, řekl si Simon, lepší než se dívat na Caroline, jak honí po talíři lístek salátu. Uvědomil si, jakou radost mu přináší pozorovat ženu, která jí s chutí – jak soustředěně odkrajovala maso od kosti, do toho občas záblesk růžového jazýčku v koutku úst a něžné pochvalné zvuky. „Jíte jako kočka,“ řekl jí. „Spíš jako dálkový řidič.“ Nicole si otřela ústa ubrouskem, napila se vína a sáhla po cigaretách. Simon jí připálil, a když se naklonila blíž k plamínku, dotkla se jeho ruky. Sophie Lawsonová pohlédla na hodinky a rychle zauvažovala, jestli není příliš pozdě na telefonát Caroline. Restaurace se poněkud ztišila. Simon objednal kávu a zapálil si doutník. „A co všechno máte v Londýně naplánováno?“ „Nic zvláštního. Strávím nějaký čas s Emmou, ale na víkend musím být zpátky. Přijede přítelkyně z Paříže. A kromě toho, nechci být příliš dlouho ve velkoměstě. Na venkově je mi líp.“ Simon si uvědomil, jaké on má víkendy – sobota v kanceláři a neděle u televize s novinami v očekávání pondělního kolotoče. Tak jako většina ostatních reklamních agentů toho často chtěl nechat a jako většina z nich měl pádné důvody, aby pro to nikdy nic neudělal – co jiného by dělal? „Máte prostě štěstí,“ řekl jí. „Líbí se vám tam, kde bydlíte. Většina lidí takové štěstí nemá.“ „A vy?“ 100
mayle_hotel_pastis.indd 100
4.4.2018 17:37:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244583