„Ano,“ přitakal jsem, aby se cítil líp. „Poslala mě sem máma.“ Otec Wilfred vyšel z jídelny a cípem kapesníku si z koutku úst utíral zbytky snídaně. Změřil si nás pohledem, jak jsme tam seděli, a zhodnotil: od naleštěných bot až po učesanou pěšinku ve vlasech. „Slečno Bunceová,“ promluvil a pokynul hlavou ke dveřím, „byla byste tak laskavá?“ „Ano, otče.“ Slečna Bunceová vytáhla ze stojánku černý deštník a podala ho otci Wilfredovi, který si právě zapnul dlouhý kabát. Usmál se na ni, což nedělal často, a pak luskl prsty, ať ho po štěrkové cestě následujeme do kostela. Deštník si nechal pro sebe. Kostel dneska už nestojí, musel ustoupit novým bytům a ti, kteří ho pamatují, se s jeho ztrátou stále nemohou vyrovnat, já ale kostel sv. Judy vždy považoval za ohavnost. Byla to velká cihlová stavba, postavená koncem devatenáctého století, kdy se katolictví znovu dostávalo do módy, hlavně u lidí, kteří nechtěli dělat věci polovičatě. Zvnějšku vypadala stavba mohutně a pochmurně, silná šestihranná věž jí dodávala vzezření mlýnu nebo továrny. A skutečně se zdálo, že byla postavena skoro stejně účelně: každá architektonická komponenta byla pečlivě navržena tak, aby vyžadovala poslušnost, víru nebo naději v jednotkách týdně, a to dle poptávky. Dokonce i to, jak slečna Bunceová hrála na varhany, vypadalo, jako by obsluhovala nějaký složitý tkalcovský stav. Aby stavbě dodal trochu mystiky, umístil stavitel na věž nad hodiny Boží oko – oválný ornament vytesaný do kusu kamene, jaký jsem vídával i na starých venkovských kostelících, po nichž nás Futr tahal o víkendech. Jenže u sv. Judy toto oko vypadalo spíš jako oko dohlížitele nad děním v továrně, jenž chce rozlišit pracovité od líných.
98
Samota zlom.indd 98
3/27/18 12:13 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244578
Uvnitř byla socha ukřižovaného Krista v nadživotní velikosti rafinovaně zavěšená přímo před obrovským oknem, takže když do kostela dopadalo světlo, jeho stín zahalil celý sbor a dotkl se úplně všech. Kazatelna byla velmi vysoko, takže připomínala strážní věž. Dokonce i vzduch uvnitř jako by byl speciálně upravený pro kostel; zhutnělý zvukem, když se slečna Bunceová dotkla kláves varhan, a naopak extrémně řídký, když byla loď chrámu prázdná, takže sebemenší šepot se třepotal po kamenných zdech. „Takže,“ spustil otec Wilfred a ukázal nám místo v přední lavici. „Začneme od začátku. McCulloughu, řekni mi něco o úkonu kajícnosti.“ Otec Wilfred si založil ruce za zády a začal pomalu přecházet kolem zábradlí před oltářem, přičemž upíral zrak do klenby jako učitel očekávající odpověď na komplikovanou otázku z matematiky. Vlastně jsem si často říkal, že se minul povoláním, a na jedné fotografii, kterou si Maska vystřihla z novin, kde protestuje proti novému hororovému filmu uváděnému tehdy v místním kině, skutečně vypadal jako staromódní učitel – hubený, bledý, na nose kulaté obroučky, vlasy přísně rozdělené pěšinkou. Henry upíral pohled na své zpocené ruce a nervózně poposedával, jako kdyby se mu ve střevech dělo něco nepříjemného. Otec Wilfred se najednou zastavil a pohlédl mu do tváře. „Problém?“ „Nevím,“ odpověděl Henry. „Nevím, otče.“ „Cože?“ „Budeš mě oslovovat otče.“ „Ano, otče.“ „Nuže?“ „Stále nevím, otče.“
99
Samota zlom.indd 99
3/27/18 12:13 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244578
„Nevíš, jestli je nějaký problém, nebo nevíš, co je úkon kajícnosti?“ „Co?“ byl zmatený Henry. „No, tak mi aspoň prozraď něco o úvodních úkonech, McCulloughu.“ „Nevím, otče.“ „Ty chceš být služebníkem Božím a ani nevíš, jak probíhá mše?“ Zvýšený hlas otce Wilfreda se na okamžik nesl ozvěnou po kostele. Henry znovu sklopil zrak ke svým prstům. „Chceš se stát ministrantem, McCulloughu, že ano?“ pronesl otec Wilfred, tentokrát tišeji. „Ano, otče.“ Změřil si ho pohledem a opět začal přecházet sem a tam. „Úkon pokání je na úplném začátku mše, McCulloughu, když kněz přijde k oltáři. Umožňuje nám vyznat své hříchy před Bohem a očistit své duše, aby byly připraveny přijmout jeho svaté slovo.“ „Teď ty, Smithi,“ obrátil se na mě a rukou přejel po řečnickém pultíku se zlatou soškou orla, kde se pan Belderboss při čtení potýkal s řeckými jmény, „co následuje po úkonu kajícnosti?“ „Kyrie, otče.“ „A pak?“ „Gloria, otče.“ „A potom?“ „Liturgie, otče.“ Možná měl podezření, zda se mu v duchu nevysmívám, takže na okamžik přimhouřil oči, ale pak se otočil a vrátil se zpět stejnou cestou, kudy přišel. „Dobře, McCulloughu,“ prohodil pak. „Podívejme se, jestli jsi dobře poslouchal. Řekni mi, jak jdou po sobě úvodní úkony.“ A tak to pokračovalo, dokud Henry nedokázal odříkat strukturu
100
Samota zlom.indd 100
3/27/18 12:13 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244578