L AU R I E R . K I N G OVÁ
známý se mu o sídle zmínil během střeleckého víkendu ve Skotsku. Zaujalo ho to, přijel se sem podívat a nakonec Baskerville Hall koupil od posledního žijícího dědice – dcery sira Henryho, jehož jsem znával.“ „Sir Henry neměl žádné syny?“ „Dva. Oba zahynuli ve válce, jeden na Sommě, druhý kdesi ve Středomoří, nejspíš kvůli německé ponorce. Sir Henry zemřel před válkou, jeho vdova podlehla epidemii chřipky v roce 1919. Všechna tato úmrtí a povinnosti s nimi spojené Baskervillovu dceru, které tehdy bylo dvacet dva nebo dvacet tři let a prozatím byla stále neprovdána, zcela vyčerpaly – už neměla dost sil ani prostředků na to, aby sídlo udržovala. Jedná se o jednu z těch velkolepých kamenných bezedných jam, po zlatě lačnící bažinu, v níž se utápí každá libra a pence. Jak můžete vidět,“ ukázal dlouhým prstem na výhled za oknem před námi. Zalesněnou oblast vnějších strání slatin vystřídala malá políčka a kamennými zídkami ohraničené pastviny, které zabíraly okrajové části samotných blat. Stále jsme stoupali, dokud nízké, domácké chalupy zcela nezmizely a neustoupily pochmurnému, obrovskými balvany posetému srdci vřesovišť. Zničehonic se před námi objevilo zalesněné údolíčko. Krátce jsem přes větve spatřila cosi, co vypadalo jako dvě úzké věže, a potom nás pohltily stromy. Brána sídla vykazovala známky nedávné rekonstrukce. Pilíře byly ohlazené časem, ale kámen se blyštil, jako by byl nedávno vydrhnutý, a propracovaná železná brána se leskla čerstvým černým nátěrem. Vrátnice u ní byla očividně nová a spravovaná někým, kdo na ni byl natolik pyšný, že bílé záclony v oknech měl naškrobené a jako ze škatulky. Když jsme projížděli branou, zvedla jsem hlavu a prohlédla si beztvaré kamenné plastiky na pilířích. Připomínaly mi obrovské brambory; podle Holmese to však údajně byly hlavy baskervillských kanců. Za bránou se vinula dlouhá cesta lemovaná starými stromy a pokrytá jejich spadaným listím. Holé větve však i bez listí byly natolik
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244569
Př ízrak na blatech
silné, že zastínily poslední paprsky večerního slunce, a když jsme pod nimi projížděli, jako bychom se ocitli v temném tunelu, osvětleném jen reflektory auta. Podél silnice stály v pravidelných intervalech elektrické lampy, jenže nesvítily. A potom, asi dvacet stop před koncem tunelu, zalila auto mocná, oslepující záře. Řidič zpomalil, jednou rukou si zastínil oči a opatrně jsme se vynořili z aleje. Silnice protínala rozsáhlý trávník lemovaný květinovými záhony, v jehož středu seděl velkolepý dům obrostlý břečťanem, jeho hlavní část zdobily po stranách dvě věžičky, které jsem viděla při příjezdu. Z dálky působily impozantně, nyní však poněkud stísněně a nerovnoměrně, neboť původní kompozici domu doplnila dvě moderní křídla, jež na věže navazovala. Na zdi nad vstupem viselo obrovské svítidlo, jehož modrobílá záře zalévala spodní část průčelí. K horní části se světlo nedostalo přes stínidlo, a tak tonula – až na několik rozsvícených oken – ve tmě. „Inu,“ zamumlal si Holmes pro sebe, „vidím, že sir Henry vybavil sídlo vynálezy Swana a Edisona o síle tisíce svíček přesně tak, jak kdysi slíbil.“ „Dvě nebo tři menší žárovky by odvedly stejně dobrou práci, a méně okázale.“ „Jeho záměrem bylo zahnat šero.“ „To se mu tedy povedlo,“ konstatovala jsem, ačkoli jsem si nemohla nevšimnout, že v místech, kam světlo žárovek nedosáhlo, byla tma mnohem hustší a neprostupnější než předtím v neosvětlené aleji. Richard Ketteridge stál v portálu, aby nás přivítal, sotva se objevíme před domem. Sestoupal na příjezdovou cestu a otevřel mi dvířka auta. Nasadila jsem přívětivý úsměv a přijala jeho nabízenou ruku. Díkybohu jsem nezakopla a nespadla mu k nohám. Déšť přešel v jemné mrholení, a tak jsem rovnou mávla na šoféra, aby se neobtěžoval s roztahováním deštníku. Ketteridge spustil ve chvíli, kdy mi otevřel dvířka, a jeho bujaré amerikanismy nás zaplavovaly po celou dobu, zatímco se sklonil nad mou ruku, potřásl si pravicí s Holmesem a odvedl nás do domu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244569
L AU R I E R . K I N G OVÁ
„No, musím říct, že tohle je vážně pocta, ohromná pocta. Kdo by to byl tušil, že když koupím tenhle dům, tak se jednou osobně setkám s mužem, který ho před tolika lety zachránil ze spárů chamtivého lumpa. Samozřejmě,“ naklonil se ke mně, „to byl jeden z důvodů, proč jsem ho koupil – ta fascinující báchorka o psovi. Měl jsem pocit, jako bych si pořídil kus britské historie, a navíc k tomu velmi vzrušující kus. Pojďte, pojďte,“ pobízel nás, sotva jsme došli ke vchodu. „Zjistíte, že jsem tu pár věcí pozměnil,“ řekl Holmesovi a předběhl nás, aby mohl rozrazit křídlové dveře do haly sám, přičemž málem porazil majordoma, který čekal za nimi. „Promiňte, Tuptree, neviděl jsem vás. Neostýchejte se, paní Holmesová, pane Holmesi, pojďte se zahřát k ohni. Co si dáte k pití?“ Usoudila jsem, že zde majordomus slouží už nějaký čas, neboť ho očividně nijak nezaskočilo, jak horlivě se Ketteridge chopil jeho povinností, ale také nijak nereagoval na zaměstnavatelovu omluvu. Možná, opravila jsem se v duchu, jen už v minulosti pracoval v amerických domácnostech. V obrovském, starodávném krbu vesele plápolal oheň, bezpečně ohraničený ochrannou mřížkou s polstrovaným sedákem nahoře. Usadila jsem se na něj, zády k ohni, a užívala si teplo a jemné praskání plamínků olizujících dřevo, zatímco si Holmes a náš hostitel vyměňovali zdvořilosti. Po chvíli nám Tuptree přinesl pití na vyleštěném podnose a já se se svým sherry přesunula do hlubokého křesla, pomalu upíjela a rozhlížela se kolem. Vášeň sira Henryho pro žárovky se odrážela i v jeho hale, takže jsem nyní seděla v nejlépe osvětlené alžbětinské budově na světě – s výjimkou těch na filmovém plátně. Byl to zvláštní pocit, především proto, že jsem elektrické osvětlení viděla naposled v Oxfordu. Na trámech galerie v horním patře byl zřetelně vidět každý důlek a prasklina ve dřevě; všimla jsem si vyspraveného kusu koberce na schodech a ve vzduchu jsem zachytila jemný závoj prachu z horních rámů obrazů. Působilo to nepatřičně a jaksi znepokojivě – ty vysoké, věkem ztmavlé krovy neměly být nikdy zkoumány tak detailně, stejně jako tenounké
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244569