Udělejme všechno pro přehlednost projevu a vyhněme se tomu, co správné porozumění znesnadňuje. Proto by věty v mluveném projevu měly být krátké a každou myšlenku ukončíme klesnutím hlasu s pohledem upřeným na posluchače s nevyslovenou otázkou „Co ty na to?“ Nemusíme se vyjadřovat ve větách holých, ale košatá souvětí jsou z hlediska posluchače ještě horší, např. souvětí „My navrhujeme to, abychom vyložili karty na stůl“ lze vyjádřit větou „Chceme vyložit karty na stůl“. Nechtějme složitou myšlenku vyjádřit složitým souvětím, vyšperkovaným množstvím různých odboček a doplňků. Když už musíme odbočit, pak vždy upozorníme, že „větvíme“, celistvě odbočení vyložíme, pak upozorníme, že se vracíme zpět a bez dalšího odbočování se opravdu vrátíme. V opačném případě hrozí, že ve „větvení“ budeme pokračovat a nakonec skončíme „na jiném stromě“. Pokud pracujeme s písemnými podklady, mysleme na to již při přípravě na projev, říkejme si svou řeč nahlas a nerozmělňujme myšlenku zbytečnými vloženými větami. Tak se totiž můžeme vyvarovat komplikovaných a posluchači těžko srozumitelných vysvětlení. Je-li nevhodné přerušovat druhé, pak není o nic lepší, přerušíme-li sami sebe, jak se to děje ve větné stavbě u špatných, nedbalých a zbrklých mluvčích. Nezneužívejme faktu, že slovosled v češtině můžeme volně měnit a tím klást důraz jednou na to, podruhé na ono slovo (Na jaře pojedu s kamarádem na cyklistický výlet. Na cyklistický výlet pojedu s kamarádem na jaře. Na jaře pojedu na cyklistický výlet s kamarádem.). Někdy by se nám tato lehkomyslnost mohla vymstít, posluchač by nás nemusel správně pochopit (např.: „Tyto ohledy znemožnily definitivně se Saddámem se vyrovnat.“, „To je redakce pro vzdělávání Českého rozhlasu.“, „Americká vláda je připravena pomoci obětem izraelského bombardování potravinami.“, „Slovenské basketbalistky překvapivě porazily Italky o pouhý bod.“). Jako důkaz pro tvrzení, že mnohdy sdělujeme něco jiného, než sdělit opravdu chceme, uvedu ještě perličku z hlášení jednoho obecního úřadu: „Dne 10. dubna bude proveden soupis prasat, nechť se všichni dostaví na obecní úřad.“ Oč nám, pedagogickým detailistům, vlastně jde? Mimo jiné především o slovo – vztah k němu, práci s ním, jeho pochopení a interpretaci. Mám tím na mysli slovo a jeho srozumitelnost v nejhlubším a nejvyšším významu a věru až po to, které „bylo na počátku“ a stvořilo všechno živé ... a víme, že jen živé působí. Avšak aby mohlo působit pozitivně, musí se mluvčí dostatečně a včas před vystoupením připravit. Tak, jak nás to učí antická rétorika: inventio, dispositio, elocutio, pronuntiatio, memoria.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244516
Výběr jazykových prostředků Učíme se té veliké pravdě, že jako vše ve světě, tak i jazyk stálé proměně podroben jest a že marné jest syčení a sočení těch, kdo jak draci pokladu národního střehou, nikterak měniti, ničeho přidati, ničeho ujmouti nedovolují. Učíme se ale také, že jen ty změny, které se s ústrojím jazyka českého srovnávají, zdařiti se mohou, vše ostatní zůstává. Učíme se bohatství a užívání jeho dobrému, učíme se češtině pravé a přesné. Josef Jungmann, Zápisky
Aby byl náš projev výstižný, přiměřený, vhodný a působivý jazykově, trénujeme svou pohotovost a jazykovou vytříbenost během celého akademického roku pomocí mluvních cvičení na předem zadaná témata. Učitel zadá dvěma studentům totožné téma týden před konáním semináře. V úvodu semináře pak každý z obou studentů přednese 3–5minutovou promluvu na zadané téma. Po skončení obou vystoupení následuje rozborová diskuse (posluchači jednotlivě sdělují, co a proč je zaujalo pozitivně a co jim přišlo riskantní, kdo z pléna souhlasí, zvedne ruku). Nakonec doplní diskusi komentářem pedagog. Především si prakticky ověřujeme stav své slovní zásoby, protože víme, že bohatý pasivní slovník není zárukou bohatého slovníku aktivního. Učí se nejen ti, kteří projevy přednášejí, ale pochopitelně i jejich poslouchající kolegové. I když studenti získávají informace o výběru jazykových prostředků postupně během praktických cvičení, v této práci ty nejdůležitější pro přehlednost uvádím souhrnně. Vedu studenty ke střídmosti v užívání cizích slov (variabilita akcentace v relační jednotě obou veličin) a slov abstraktních (vyslali jsme tím signál nastartování lepšího fungování státní správy) – oboje jsou náročná na posluchačovu pozornost a bystrost ve vybavování konkrétních představ. Pedagogická činnost mi potvrdila, že člověk si spíš než abstraktně vyjádřenou zásadu zapamatuje konkrétní příklad, který ji ilustroval. Upozorňuji, že je výhodnější dát přednost přímým pojmenováním před obecným (ne pták, ale skřivan) a na nevýhodné hromadění neshodných přívlastků těsně za sebou – projev působí staticky a škrobeně (Průzkum názorů pracovníků ústavů ministerstva průmyslu na zavedení nového systému financování aplikovaného výzkumu za pomoci dotazníků se neosvědčil.). Ukazuji možnost volby mezi synonymy lišícími se významovým odstínem a zároveň přitom vyzývám k respektování pravidla „Forma mluveného projevu musí odpovídat jeho funkci, záměru mluvčího i celkové komunikační situaci, v níž je projev pronášen“. Např. jednám-li se sponzorem z bankovního prostředí, je nutné se vyjadřovat věcně a přesně. To platí především pro výběr slov. V neutrálně laděné promluvě se bráníme užívání zbytečných superlativů, protože ztrácíme na důvěryhodnosti, vzpomeňme na radu „neužívej převýšených slov – přesvatá,
Kultura mluveného projevu I – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244516
přečistá“.55 V řeči slavnostní je však skoro hříchem nevyužít řečnických figur, které nám jazyk nabízí, ať to jsou přirovnání, metafory, aforismy, přísloví a rčení nebo citáty. Zejména příslušníci mladé generace dnes nevědí, co znamená např. šalamounské rozhodnutí, notabene, vis maior, překročit Rubikon. K tomu je ovšem nezbytná humanizace vzdělání; ta by ostatně přispěla i ke zjemnění mravů, k projasnění pohledu na svět a k hlubšímu prožívání života, což se právě mnohdy odráží v kulturní frazeologii. Dále si přeji, aby kvůli dynamičnosti studenti přednostně používali slovesa v činném tvaru a vyhýbali se pasivu (Bylo o tom hovořeno. Zákazníkem by mělo být požadováno potvrzení o ověření osvědčení kvality výrobku. Program bude rozdán paní Venclovou. Když je mi vysvětlováno, jak má být zacházeno s tím, co je dodáváno...). Zcela pravidelně diskutujeme o funkčním použití podmiňovacího způsobu v projevu. Je naprosto v pořádku, když řečník uvede svůj cíl „Rád bych se s vámi podělil o své zážitky z cesty po Africe“ (posluchač má možnost se prezentace nezúčastnit, pokud se s cílem neztotožní). Ovšem je zcela mylné, když mluvčí osnovu uvádí slovy „Nejprve bychom si ukázali trasu celé cesty, pak bychom se zaměřili na přírodní zajímavosti a nakonec bychom si přiblížili život prostých Afričanů“. (Jestliže posluchač souhlasí s cílem, pak všichni vědí, že průběh projevu má řečník ve svých rukou a podmiňovací způsob je zbytečnou zdvořilostí.) Podobně nevýhodné je užití podmiňovacího způsobu ve frázi „Chtěl bych poděkovat“ namísto prostého „Děkuji“ nebo „Uzavřel bych“ namísto „Uzavřu“. Rovněž mě trápí užívání nevhodných slovesných vazeb („akcie se obchodují“; „gratulovat politikovi za volební vítězství“; „velice bysme to cenili“; „diskutovali jsme nový problém“; „mně nezbývá, abych uvedla“; „bude se dát předpokládat“; „co všechno by si si postavila z lega?“; „zeptal se na otázku“; „zvyšovat pozornost vzhledu obalů“; „předpokládat se splněním plánu o něco dřív“, „brzdit něčemu“; „mějte to na zřetel“; „pracovat nad čím“; „ačkoliv jsem ho neviděla, nemohu posoudit“; „nejinak tomu bude ani dnes“; „berte na něho respekt“; „uvažujeme s tímto řešením“...). Mnozí mluvčí nevěnují pozornost ani shodě podmětu s přísudkem, přičemž nejde jen o příčestí minulé k podmětu rodu středního („uskutečnily se setkání“; „mnoho děl, které“; „první vajíčka se objevily“; „západní země jsou znepokojeni“; „mužstva uskutečnily desítky zápasů“; „vaši psi byli opravdu velmi pěkné“; „jablíčka byly vybarvené“...). Přechodníky působí v mluveném projevu značně strojeně a většinou na sebe strhávají nežádoucí pozornost. Ale nezavrhuji je, ani nezakazuji jejich používání, jsou to jazykové prostředky, jejichž pomocí vyjádříme sevřeně, stručně a bez složitého popisování časové vztahy. Trvám však na tom, aby jejich uživatel bezpečně ovládal všechny přechodníkové tvary. Pak snad bude
55 Blahoslav, J. Vady kazatelův. Praha: Urbánek 1906, s. 32. – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244516