nách.250 Nejúplnějším příkladem je Čtení z Evangelia svatého Matouše od Petra ze Stupna, které zabírá téměř tři sta folií.251 Navzdory svému názvu je zde lectio nepokrytě odsunuté ve prospěch dialektiky. Vskutku, nelze nevyzdvihnout nepoměr mezi stručnou lineární analýzou evangelia a šíří kvestií, které vyvolává každá kapitola a které dávají autorovi příležitost uplatnit svého kritického ducha při práci s teologickými autoritami a argumenty. Je samo sebou, že tyto kvestie vždy sledovaly průběh textu, jehož souvislosti byly narativní, nikoli logické. Lišily se však od biblického komentáře v pravém slova smyslu do té míry, že se zdají být samostatným cvičením, jen uměle vztaženým k evangeliu. Exegeze ve službách teologie se tak stala vědním oborem, přizpůsobeným diskurzivním zákonům scholastiky. Ačkoli měly biblické komentáře tuto podobu, nedobyly si nicméně zpět dogmatickou úlohu, které se těšily ve 12. a 13. století. Je pozoruhodné, že Petr ze Stupna ve svém komentáři raději obcházel nejpalčivější spory, a pokud si už dovolil jisté kritické poznámky na adresu soudobého kléru, volil raději mravoučný a vcelku málo sžíravý pohled: maximálně se opovážil v návaznosti na Waldhausera přirovnat svatokupectví k herezi.252 Biblické komentáře byly bezpochyby více v zajetí rutiny nežli ostatní školní cvičení, a tudíž se podílely na teologickém experimentování a konfrontacích příliš málo na to, aby nezůstaly na okraji české reformace. Jelikož byli pražští wyclifité hnaní neodkladností, a navíc měli k dispozici hojné postily od Mikuláše z Lyry a Wyclifa, netoužili skládat souvislé a důkladné komentáře k Bibli. Zůstaneme-li v předrevolučnímu období, pak jejich nejtrvalejší a nejplodnější přínos spočíval ve výkladu základních modliteb (Pater noster, Ave Maria, Credo, Desatero). Jelikož Přehled pražské produkce předkládá Jaroslav KADLEC, Die Bibel im mittelalterlichen Böhmen, AHDLMA 31, 1964, s. 89–109. 251 Rukopis pražské Národní knihovny III B 11, fol. 7a–302b; a rukopis Knihovny Národního muzea XIII C 8, fol. 1a–303b (folia 298b–303b obsahují nekompletní tematický rejstřík). K tomuto autorovi viz Josef TŘÍŠKA, Repertorium biographicum universitatis praehussiticae, Praha 1981, s. 463; a také Václav FLAJŠHANS, Předchůdcové Husovi, VČA 13, 1904, s. 812–817. 252 Rukopis Knihovny Národního muzea, fol. 216b: „Quod autem symonia sit heresis patet per beatum Gregorium, qui dicit quod impia heresis Macedonii tollerabilior est quam simonia 1a qu. 1 Eos. Et cetera crimina in comparacione simoniace heresis quasi pro nichilo reputantur 2a qu. ultimo cap. Finali.“ Povšimněme si také, že z tohoto komentáře vznikly výňatky s mravoučným zaměřením (Excerpta ex lectura mag. Petri de Stupno super Matheum ewangelistam de vitiis et virtutibus, rukopis Národní knihovny IX E 12, fol. 50a–65b). 250
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244512
byly většinou napsané v lidovém jazyce, byly určeny, aby pomohly prostým kněžím vést ke zbožnosti jejich ovečky, a přispívaly svým způsobem k tomu, že lectio opět získalo konkrétní význam, nyní lépe přizpůsobený katechezi. Tyto snahy, srovnatelné s těmi, které ve stejné době vyvíjel například Jan Gerson ve spisu Doctrinal des simples gens, však nemohly rozvinout skutečnou biblickou obrodu. Tu mohla vyvolat jedině lepší znalost starověkých jazyků. Pražská tvorba týkající se Sentencí, která dosud nebyla dostatečně probádána,253 by jistě zasluhovala plastičtější zhodnocení. Ve svých nejpropracovanějších formách nemálo přispěla k intelektuálnímu vyzařování pražské univerzity, neboť například poskytla modelové texty vysokému učení v Krakově.254 Jako v případě exegeze, i zde byl textový výklad omezený na nutné množství, pokud už nebyl prostě a jednoduše vynechán. Jediný Jindřich Totting z Oyty nám zanechal přednášku lectura textualis, jejíž žánr posléze vyšel z módy. Je nicméně pozoruhodné, že oxfordský typ komentáře modo questionis, ačkoli inspiroval i takového Konráda ze Soltau, se v Praze neprosadil suverénně. Pěkná řádka teologů totiž nejasně vycítila, jaké duchovní a pedagogické výkyvy mohlo přivodit nemírné používání dialektiky, a přikláněla se k tomu oprostit kvestie na co nejprostší vyjádření. Dávali tak přednost tomu sledovat zblízka pořadí Lombardových distinctiones, detailně rozebírali jejich osnovu a shrnovali je za pomoci několika mnemotechnických veršů předtím, než v argumentativním módu formulovali jejich obsah.255 Tato praxe rehabilitovala cíl zasvětit do samotného textu Sentencí a zároveň vedla i k určitému papouškování. Bezpochyby přitom nebylo zakázáno pronášet i vlastní závěry, neboť komentátor se občas odvážil rozšířit pojednání o některou zvláště delikátní otázku nebo zaujmout stanovisko k některému aktuálnímu tématu. Hus tak ve svém komentáři hlásal kritiku Stella clericorum (Hvězdy kleriků), útlého pseudo-bernardinského traktátu, jemuž vyčítal, že balamutí věřící tvrzením, že kněz při svěcení tvoří tělo Obecný přehled viz Josef TŘÍŠKA, Sententiarii pragenses, MPP 13, 1968, s. 100–110. K pražskému vlivu na Krakov viz zejména Zenon KALUZA, Un manuel de théologie en usage Zenon KALUZA, Un manuel de théologie en usage à l’université de Cracovie : le commentaire des Sentences dit Utrum Deus gloriosus, in: L’Eglise et le peuple chrétiens dans les pays de l’Europe du Centre-est et du Nord (XIVème–XVème siècles), Roma 1990, s. 107–124. 255 K tomuto viz analýzu Václava FLAJŠHANSE v jeho úvodu k Husově komentáři (Super IV Sententiarum, Praha, 1904, s. IV–VI); a rozbor Kassiana LAUTERERA, Matthaüs von Königsaal als Theologe, CCh 74, 1967, s. 132–133. 253 254
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244512
Kristovo.256 Avšak ve srovnání s přemírou stereotypů a všemožných výpůjček zůstávaly podobné případy zřídkavé a tou hlavní zásluhou, kterou lze připsat pražským komentářům k Sentencím, bylo tedy především to, že zde šířily nové, jinde hlásané doktríny. Právě prostřednictvím lecturae secundum alium (čtení podle druhých) se Praha seznámila s teologií Tomáše ze Štrasburku nebo Ugolina z Orvieta.257 Vcelku tedy, pokud se v Praze projevoval opětovný zájem o přednášku, lectio, nečiní to o nic méně zřejmé i její limity. Ty nespočívaly jen v omezeních vlastních cvičení, která ještě ztěžovala požadavky školního plánu. Vzhledem k tomu, že lectio probíhalo v rámci školy, zůstávalo důvěrným cvičením, vyhrazeným pro studenty jediného mistra. Písemné šíření, které bylo ostatně dosud relativně omezené, tuto překážku obcházelo jen nedokonale. Ačkoli se přednáška nepřímo podílela na patristickém a biblickém návratu k pramenům u českého reformního hnutí, měla tedy vždy jen nenápadný a trochu podvratný vliv a neměla přímý dopad na aktuální dění. Pražští reformátoři tak raději vyzývali k cvičení, jehož ohlas byl znatelně širší, a sice k disputaci (disputatio). Disputace, která byla typickým prvkem univerzitní pedagogiky od druhé poloviny 13. století, byla v Praze nadále praktikována ve dvou podobách, jako řádná disputace, která probíhala v týdenním rytmu,258 a mimořádná disputace, jejíž téma bylo přímo inspirované soudobým děním. Ať bylo jejich předmětem cokoli, diskuze byly vedené bakaláři, kterým předsedal mistr, v souladu s pravidly aristotelské dialektiky. Mistr zadal jednomu z pokročilých bakalářů téma, o němž tento musel pojednat s pomocí dedukcí, konkluzí a korolárů, a poté oponovat námitkám mistra a případně i dalších účastníků. Ačkoli očividná svoboda tónu občas byla zavádějící, zřídkakdy účastníci propadli improvizaci.259 Respondens (odpovídající student) totiž dostal námět své kvestie předem, a mohl se tak inspirovat související literaturou. Ačkoli tato praktika umenšovala heuristickou hodnotu cvičení a svědčí „Utrum in transsubstantione panis in corpus Christi incipiat esse corpus Christi“ (Super IV Sent., kniha IV, d. 11, § 3, s. 571n.). Srov. Olivier MARIN, Hus et l’eucharistie. Notes sur la critique hussite de la Stella clericorum, in: Zdeněk V. David – David R. Holeton (ed.), The Bohemian Reformation and Religious Practice, sv. 3, Praha 2000, s. 49–61. 257 Srov. Kassian LAUTERER, Konrad von Ebrach S. O. Cist. († 1399). Lebenslauf und Schrifttum, s. 82–83; a týž, Matthaüs von Königsaal als Theologe, CCh 74, 1967, s. 138–141. 258 Konkrétní příklad viz Samuel H. THOMSON, Four unpublished questions of John Hus, MeH 7, 1971, s. 71–88. 259 Srov. Jiří KEJŘ, O formě disputace na pražské universitě, Str Kn 5–6, 1970–1971, s. 181–189. 256
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244512