Kvalita života skotal na tom, že jsem nebyla připravená na sex. Prostě jsem nebyla dost zamilovaná. Ve dvaceti jsem se seznámila na inzerát s Mirkem, který byl tehdy na vojně a zrovna osiřel – umřela mu máma, asi v osmačtyřiceti, na infarkt. Líbilo se mi s někým chodit, nebyla jsem tak sama, konečně jsem měla milence, byl přitom jemný a hodně mě naučil. Potom přišlo těhotenství, svatba v pátém měsíci (ale na mně to ještě nebylo vidět), dramatický porod, Jirka – nervózní a nespavec od narození, rodiče nespokojení (dneska se jim ani nedivím), ostatně nespokojení se mnou byli odjakživa, a zákaz přerušení studia, jinak mi odmítnou pomoc. Kterou jsem záhy potřebovala, finanční rozhodně. Mirek se nejdřív docela snažil, ale asi neměl otcovské geny a syn ho zklamal. No, to zdědil po mně. Já taky zklamala. Když pak můj milý manžel začal chodit po diskotékách a za holkama, našla jsem si milence a zamilovala se. Pro Mirka jsem byla dost dobrá, pro Kryštofa ne. Ano, Siena, moje hrdinka, měla taky Kryštofa – pojmenovala jsem tak několik postav, protože na první lásku se nezapomíná, i když se vyvíjela a skončila divně; ale nasmáli jsme se spolu, to bylo krásné. Nechápala jsem, proč Mirkovi vadí, že mám milence. Mně to připadalo správné; nesnáším samotu. Některé svoje hrdinky obdivuju, že vydrží samy samičky, a nemají z toho mindrák... Ale ještě k té nešťastné lásce. Když už jsem byla s Jarkem, zdálo se mi, že mě opravdu miluje, jenom jsem nějak nemohla překousnout jeho první ženu. Byla krásná, exotická, a prožila tu etapu štíhlosti, kterou já nikdy neměla (a dodnes ji těm dívkám závidím). Měla francouzské a jakutské předky, uměla šít – a své tři děti nekojila, aby si nezkazila postavu. Její hospodyňské chyby napravoval Jarek, ale to by bylo na povídku. Ze začátku se divil, že se mu pletu do žehlení a praní... Uf.
- 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244382
Dvakrát třináct dobrých dní Dívala jsem se na její fotky, masochisticky jsem si přinesla zrcátko a porovnávala svůj nudný obličej s prasečíma očkama (tak tomu říkala máti) s tou šikmookou krásou. Nemůže mě mít rád, uzavřela jsem si pro sebe. Jako by se v základech té budovy, kterou jsme tak pečlivě stavěli, viklal kámen. Usadil se. Pochopila jsem, že navzdory maminčiným předpovědím mě někdo může mít rád. Ještě později mi došlo, že mě i rodiče měli rádi, jenomže mě vychovávali podle Makarenka, kterého jsem nečetla, ale soudě podle mého dětství to byl pěkný blb. Ještěže jsem měla babičku a dědu, kteří se nepřetvařovali a nedělali chladné. Pochopení přicházívá pozdě. Všechny jsem zklamala. Čekali, že ze mě něco bude, že něčeho dosáhnu, a houby, nic. Přes třicet let obyčejná sekundářka. Neúspěšná spisovatelka. Už to nenapravím, pomalu umírám na divnou variantu jinak dobře známé a dokonce obstojně léčitelné rakoviny, akorát že na mě zavedené metody nějak moc nezabírají. Ne, už to nenapravím. Siena Schodiště bylo nekonečné a Sieně se zdálo, že se jí nemoc vrátila; než si uvědomila, že klopýtá z pouhé nervozity. Šárka se neklidně rozhlížela, jako by ze zdi mohl vyskočit další zakuklenec a někam ji odvléct. Do pekla. Zdolaly tu překážku, Siena obezřetně vykoukla do chodby. Klid, ticho, noční osvětlení zelenomodrými kachlíky ve stěnách. Najednou si nebyla jistá, jestli dělají dobře. Dveře Petrova bytu byly dokořán. Petr seděl v obýváku, potmě. Když rozsvítila, skoro se lekla. Z nosu mu tekla krev, zasychala na rtu a na bradě a odrážela se od popelavě bledého obličeje. Pokusil se o úsměv, ale vyšel mu hodně nakřivo. „Málem bych tam býval skočil,“ zašeptal a škublo mu to ústy. „Do toho hrobu. Jako... výměnou, víš.“
- 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244382
Kvalita života Věděla. „Lezli z nich a... obrůstali. Bledí lidi, z kostí, z popela ve větru...“ Přikývla. Šárka na ně valila oči, o tohle tedy přišla! „Připadalo mi, že musím, že tam prostě musím,“ pokračoval Petr, jako by to ze sebe potřeboval dostat. „Pak světlo zhaslo, byl jsem na samém kraji, ještě krok, ale odhodilo mě to, taková vlna, zemětřesení, a byl jsem u zdi a někdo mě zvedal a táhl... Nevím kam.“ „Do pekla,“ hlesla Šárka. „Do nižšího poschodí,“ opravila ji matka. „Měl takovou kuklu...“ „Jo, my víme.“ Řekly to dvojhlasně. „Popral ses?“ „Parádně.“ Poprvé se mu povedl opravdový úsměv. Takový chlapský. „Dům hrál se mnou. Pokaždé ho nějak rozkymácel nebo mu podrazil nohy. A když jsem upadl, podlaha mě odkulila, aby se netrefil. Měl... pořádné pěsti.“ Sáhl si na čelist, kde bude brzy pěkná modřina, zatím jen narudlý flek, a na nos. „Au. Asi jsem mu zlomil vaz nebo co, viděl jsem to jenom ve filmu a nemám ponětí, jak se mi to podařilo. Pod tou kuklou byl... mumie nebo tak něco.“ „Shořel?“ zeptala se věcně Siena. A už viděla tu hromádku. „Máš tady lopatku a smeták?“ Vděčně k ní natáhl ruku. „Jsi tak klidná.“ „No jo.“ Povzdechla si. „Uklidíme to, spláchneme do záchodu a jdeme zkontrolovat Lauru.“ *** Laura v bytě nebyla, za otevřenými dveřmi se zařízení úplně změnilo; tohle vypadalo na ateliér s tvůrčím nepořádkem a uprostřed bývalého obýváku mezi obrazy na stojanech, na podlaze, u stěn i na stěnách stála drobná osoba v montérkách s laclem a tvářila se... zaskočeně.
- 100 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244382