tradiční stravu – ryby a batáty – a spousta žen teď nabírá tuk úplně všude, i na horní části těla a na rukou. Vede to ke spoustě zdravotních problémů.“ S Robertem jsme si jednou za čas rychlé občerstvení také dopřáli, ale když jsme byli na lodi, většinou jsme se stravovali zdravě. Jedli jsme čerstvé ryby s rýží a jakoukoli zeleninu, kterou se nám na místním trhu podařilo sehnat. Lidé se nás často ptají, jestli se nám ryby nepřejedly, ale ryby můžete připravit na tolik různých způsobů, že nám nijak nevadily. Na lodi jsme ryby grilovali, pekli, vařili, nakládali, a jednou za čas jsme si je třeba dali i syrové, ve formě sašimi s wasabi.
*** Některé kočky prostě ke psům nemají úctu. Chystali jsme se vyplout vstříc Západní Samoe, a tak jsme nosili z taxíku na loď balíky jídla, které jsme koupili v místním obchodě, a doplňovali zásoby pitné vody z hadice u rozpadajícího se celního mola. Tara byla při této operaci přivázaná na palubě. Náhle se nám za zády protáhla na loď jakási místní kočka. Sedla si nedaleko Tary, právě tak, aby na ni teriérka nedosáhla, a začala se mýt mourovatou tlapkou za ušima. Psa se ani trochu nebála a z celé záležitosti měla velkou legraci. O Taře se to říct nedalo – snažila se ke kočce dostat tak urputně, že se u toho málem uškrtila. Zuřila, štěkala na vetřelkyni nadávky, a jak se snažila utrhnout z provazu, málem jí z hlavy vypadly oční bulvy. Kočka si jí vůbec nevšímala a dál se spokojeně myla. Vyšplhala jsem na palubu, abych řevu učinila přítrž. Zvedla jsem kočku a slušně ji požádala, aby odešla. Byla to pěkně vypasená číča – v továrně na konzervování tuňáků se o ni určitě dobře starali. Jakmile jsme bezpečně uložili všechny zásoby, odrazili jsme od rozpadlého mola a vypluli k západu slunce. Přes noc jsme chtěli doplout na Západní Samou, která ležela jen 75 námořních mil daleko. Možná by nebylo od věci trochu námořní míle vysvětlit. Jedna námořní míle je o něco delší než běžná míle: odpovídá 1,1508 míle nebo 1,85 kilometru. Rychlost plavby se pak měří
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244368
v uzlech za hodinu, které s námořními mílemi velice úzce souvisejí.
*** Město Apia v Západní Samoe se od městečka Pago Pago v americké části země podstatně lišilo. Byly tu chodníky a dlážděné ulice, a také spousta malých obchůdků, kde prodávali krásné ručně vyráběné věci. Měli tam například válečné kyje, které kdysi používaly v boji místní kmeny, „mluvící hole“, které drželi náčelníci, když hovořili ke shromáždění, dřevěné obřadní bubny a také tapu, netkanou látku z lýčí a kůry morušovníků, která se namáčí a vyklepává dřevěnými palicemi. Na jachtě ale není moc místa, a tak jsme si dávali pozor, abychom to se suvenýry příliš nepřeháněli. Řekli nám, že Tara na souš nesmí, takže trpělivě čekala na lodi, zatímco my se vydali prozkoumat nový ostrov. Na trhu jsme objevili úplný poklad v podobě čerstvého ovoce a zeleniny. Na nízkých stojanech se leskly hromady čerstvých plodů a majitelé seděli za nimi na rohožích utkaných z trávy. Byla tam spousta sladkých brambor, plodů chlebovníku, banánů, nezpracovaných kakaových bobů, salátu, zelí, rajčat a mrkve – a také kolokásie jedlá, které se tu říká taro (jedná se o škrobový kořen připomínající brambory), a vnitřní orgány tzv. „mořských okurek“. Mořské okurky se říká sumýšům, a nejsou to tedy rostliny, ale zvířata, která okurky trochu připomínají. Místní je sbírají, suší a pak je používají k léčení nebo pojídají jako delikatesu. Nás sumýši moc nenadchli, ale všechno ostatní ano. Paddy mě naučila, jak nakládat ovoce, zeleninu, ryby a kuře v papiňáku. Byla to metoda našich babiček a používaly se k tomu zvláštní zavařovací sklenice. Na Západní Samoe kdysi bydlel i Robert Louis Stevenson. Jeho dům stál na pozemku rozkládajícím se na 162 hektarech a podle potůčků, které se na něm nacházely, se mu říkalo Vaili‑ ma, tedy „pět potoků“. Stevenson tu nežil příliš dlouho, ale mezi místními byl znám jako Tusilata, Vypravěč. Velice si ho oblíbili a často se mu svěřovali se svými starostmi. Stevenson zemřel pět let poté, co se na ostrov přistěhoval – jednou večer pomáhal
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244368
své ženě, Fanny Osborneové, připravit večeři a dostal silné krvácení do mozku. Bylo mu tehdy jen 44 let, ale je pravda, že měl celý život podlomené zdraví. Navštívili jsme jeho dům i místo posledního odpočinku, ke kterému vede cesta vyšlapaná dvěma sty truchlících Samoanů. Ti jeho tělo odnesli těsně pod vrchol hory Vaea, odkud je vidět moře. Kolem nás vzdychal vítr a ševelil ve větvích stromů poklidné krajiny. Stevenson si napsal vlastní epitaf, který má vytesaný do náhrobního kamene, a na ten jsme teď hleděli. Pod širokou a hvězdnou oblohou vykopte hrob a v něm chci spočinout. S radostí žil jsem, radostně kloním hlavu svou a s chutí ukládám se ke spánku. Jen tento verš chci na kameni mít: Zde jest, kde toužil vždycky být, doma je z moře, doma námořník a doma z hor je lovec za červánků. Když jsme ta slova četli vysoko na větrném kopci a hleděli u toho na vzdálený oceán, bylo na nich něco tak dojemného, že mi vstoupily do očí slzy. Vzpomínala jsem na všechny blízké, příbuzné i přátele, kteří tu s námi už nejsou.
*** Jednoho dne jsme si s Robertem, Paddy a Kenem půjčili malý džíp, abychom ostrov mohli prozkoumat pořádně. Museli jsme uznat, že jsme ještě nikdy v životě, na všech našich cestách, tak krásně udržovaný ostrov neviděli. Každá vesnička se pyšnila opečovávanými trávníky, které byly lemovány pravidelně vysázenými keři. Po zídkách se pnuly popínavé rostliny a nad posekanou a úhledně upravenou trávou kvetly barevné květy. Vesnice, kterými jsme projížděli, byly jedna upravenější než druhá. V každé bylo i otevřené shromaždiště zvané fale a všude stála spousta kostelů. Doslechli jsme se, že Samoané přijali křesťanství velice rychle a že se z nich stali skvělí věrozvěsti,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244368