tolik a tolik let a tolik a tolik měsíců a bude mít našetřeno dost na to, abychom se mohli přestěhovat do Kirjat Moše do třípokojovýho bytu s balkonem. Zvedne oči k divákům, jako by na okamžik zapomněl, kde je. Hned se probere, vykouzlí omluvný úsměv a pokrčí rameny. – Po deseti hodinách jízdy jsme dorazili do nějakýho zapadákova v Negevu nebo v Aravě, prostě někde u Ejlatu. Schválně se zkusím spojit se svým já, blahý paměti… Obrátí oči v sloup, zvrátí hlavu dozadu a zamumlá: Vidím… vidím hnědočervený hory, a poušť, a stany, a baráky velitelů, a jídelnu, a stožár s potrhanou izraelskou vlajkou, a kaluž nafty, a generátor-degenerátor v posledním tažení, ešusy, co jsme tehdy dostávali k bar micva a myli je pod kohoutkem ve studený vodě špinavou houbičkou, takže na nich všechna mastnota zůstala – Diváci mu zase zobou z ruky. Noří se do známých vod. Čtyři dny jsme Dovík a já strávili ve stejném oddíle, většinu času jsme bydleli ve stejném stanu, jedli jsme v jídelně u stejného stolu a nevyměnili si jediné slovo. – Vedoucí na tý základně, rádoby velitelé, byli všichni úplně nemožný, ale každý po svým. Každý z nich působil jako předkapela skutečnýho člověka. Do opravdový armády je nevzali, tak je nechali velet dětem. Jednomu šly oči tak šejdrem, že houby viděl, jeden měl platfus, jeden kýlu, jeden byl z Cholonu. Věřte mi, z deseti takových vedoucích by šel poskládat jeden normální člověk. – Hele, obrátí se s povzdechem na jasnovidku, kysne mi z tebe mlíko v termosce, koukni se, jak se tu všichni smějou, tobě moje fóry nepřipadají vtipný?
98
David Grossman
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244366
– Ne. – Podle tebe nedělám dobrý vtipy? – Tvoje vtipy jsou špatné. Oči upírá na desku stolu a prsty svírá ucha kabelky. – Špatný, protože nejsou vtipný? ptá se mírně, nebo proto, že je na nich něco špatnýho? Žena mu neodpoví hned. Přemýšlí. – Obojí, prohlásí nakonec. – Takže moje vtipy nejen, že nejsou srandovní, rozvádí to, ale navíc jsou samá špatnost? Znovu se na chvilku zamyslí, než mu odpoví: Ano. – Ale tohle je stand-up. – V tom případě to není v pořádku. Dlouze, pobaveně se na ni zadívá: Tak proč jsi přišla? – V kulturním domě říkali stand-up a já si myslela, že to znamená karaoke. Povídají si, jako kdyby byli v sále sami. – Tak teď už víš, co to znamená, a můžeš jít. – Chci tu zůstat. – Ale proč? Vždyť se ti to nelíbí. Doslova tu trpíš. – To je pravda, posmutní. Každou emoci jí lze okamžitě vyčíst z tváře. Když o tom tak přemýšlím, mám dojem, že se během večera dívám stejně často na ni jako na něj. Teprve teď jsem si to uvědomil: neustále mezi těmi dvěma těkám pohledem, posuzuji ho podle jejích reakcí. – Radši jdi, prosím, teď fakt půjde do tuhýho. – Chci tu zůstat. Pevně semkne rty a díky křiklavě červenému kolečku rtěnky vypadá jako malý uražený klaun. Dovík vtáhne propadlé tváře, jeho oči jako by se přiblížily
PŘIJDE KŮŇ DO BARU
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244366
k sobě. Fajn, zabručí: Já tě varoval, zlato. To jen aby sis pak nestěžovala. Chvilku na něj nechápavě zírá a pak se přikrčí. – Popojedem, Netanjo! zaburácí, doslova to na ni vyštěkne. Po deseti hodinách jsme dorazili na místo, rozdělili nás do stanů, byly tak veliký, že se do jednoho vešlo deset nebo možná dvacet dětí. Už si nepamatuju kolik, opravdu ne, vůbec už si toho pamatuju čím dál míň, nevěřte mi ani slovo, no fakt, mám děravou paměť, přísahám, když se ke mně moje děti ještě znaly a chodily mě navštěvovat, říkal jsem jim vždycky, tak hele, ze všeho nejdřív si nandejte jmenovky! Vlažný smích. Tam v Beer Oře nás učili všechno, co má správný hebrejský hoch umět – šplhat na zeď, pro případ, že bychom zase museli zdrhat z ghetta přes zeď; plížit se, to se může hodit pro pohyb v kanálech; a dělali jsme taky něco, čemu říkali otécéčko, to aby náckové nerozuměli a měli kvůli tomu vztek; nutili nás skákat z věže do plachty, pamatujete se na to? Lézt po laně jako ještěrka, pochodovat ve dne a pochodovat v noci, běhat zpocený kolem základny v příšerným vedru, pětkrát si vystřelit z český malorážky a připadat si jako James Bond a mně – ostýchavě zamrká řasami – mně to střílení vlastně trochu připomnělo mámu, vůni domova, jidiškajt, protože moje máma, to už jsem vám říkal, ne? Tak moje máma pracovala v Jeruzalémě ve zbrojovce, moje zlatá maminečka třídila munici, šest směn do týdne, to jí zařídil táta, někdo mu tam zřejmě dlužil laskavost, a tak ji do tý fabriky vzali i přes všechno, co měla za sebou. Kdybyste mě
100
David Grossman
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244366