Ivan Ivan byl již mimo svou vlast skoro dva týdny. Zúčastnil se mnoha zasedání operativních skupin v úzkém kruhu i mnoha zasedání na nejvyšší úrovni. Neustále byl na něho vyvíjen tlak, aby prozradil, kdo je jeho člověk v té organizaci, nebo ať prozradí zdroj svých informací. Ivan odolával, ale nakonec souhlasil s tím, že jej bude kontaktovat. Tajný telefon, který měl Martin u sebe pro případ nouze, byl však hluchý. Proto se Ivan rozhodl pro osobní nasazení. Nejdříve řekl, že mu není dobře a nechal se odvézt do nemocnice. Vzal si prášek, který s sebou stále vozil. Ten mu navodil silné a rychlé bušení srdce a kritické zvýšení tlaku. V nemocnici jej přijali pro podezření z hrozícího infarktu. Jakmile zůstal na pokoji sám, zavolal si z mobilu, který na něj nebyl registrován, taxi k nemocnici. Pak nepozorovaně vyklouzl z nemocnice, nasedl do taxi a nechal se zavézt na Picadilly Cirkus. Tam vystoupil a ještě několikrát změnil dopravní prostředek, aby si byl jist, že jej opravdu nemůže nikdo sledovat. Pak zavítal do hotýlku, kde nechal Martinovi vzkaz a číslo svého anonymního mobilu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244337
Pak se stejným způsobem vrátil do nemocnice. Tam už ho hledala zdravotní sestra. Svou nepřítomnost omluvil tím, že se byl trošku projít po nemocniční zahradě. Sestra jen kývla, vzala jeho omluvu na vědomí. Dál se tím nezabývala, měla spoustu pacientů na starost. Srdíčko se Ivanovi rychle uklidnilo. Nechali si ho ještě jeden den v nemocnici na pozorování a pak jej propustili. Přijel pro něho přítel Jean-Paul. Prohlédl si Ivana a řekl: „Nevím, jestli ti mám říkat novinky, aby ses moc nerozrušil.“ „Sem s tím, nešetři mě. Už mi nic není, byla to jen chvilková slabost,“ řekl, ale zatrnulo mu. Martin se mu dosud neozval, přestože se vždy ozýval nejpozději druhý den po výzvě. „No, nic hezkého to není. Dole v docích našli mrtvolu muže. Obličej měl na kaši a po těle známky velkého mučení. Šéfové mají podezření, že je to práce naší hledané skupiny.“ Ivan se viditelně otřásl. „Není ti blbě?“ zeptal se starostlivě Jean-Paul. „Ne, nic mi není. Jen nemám rád špitály.“ „Jasně, taky je nemohu ani vidět.“ „Tak co se zatím zjistilo o tom muži?“ vyzvídal Ivan. „Zatím nevíme nic moc. Jen že mu bylo mezi dvaceti pěti a třiceti, byl to běloch, žádná znaménka, chrup běžný. Jeho otisky v databázi nejsou. Neměl u sebe nic, žádné doklady, ani na oblečení žádné speciální značky oděvního průmyslu, podle čeho by se dalo něco vysledovat. Jen ta brutalita jeho mučení. Proto si šéfové myslí, že ho má na svědomí organizace. Nemáme ho jak identifikovat. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244337
Nemáme se s čím obrátit na veřejnost. Můžeme pouze sledovat hlášení o pohřešovaných. Víš, jak to chodí. Některé lidi skutečně nikdo nepostrádá.“ Ivanovi se už skutečně dělalo zle. Zatím nebylo nic, co by vyloučilo možnost, že se může jednat o Martina. „Nezlob se, mohl bych se na toho nešťastníka podívat? Je to možné?“ zeptal se Ivan. „To snad nemyslíš vážně. Vypadáš, že je ti pěkně zle. Nechtěl bych riskovat, že se ti udělá ještě hůř. Věř mi, je to zatraceně zlá podívaná.“ „Neboj se, nic se mi nestane, jen ho musím vidět.“ „Ty máš podezření, že by to mohl být ten tvůj muž? No tak to je jiná. Nejdřív mi ale slíbíš, že se tam nesložíš. Jinak jsem zásadně proti, abys takhle pokoušel své zdraví. „Slibuji. Musím toho muže vidět, ať je v jakémkoliv stavu,“ trval na svém Ivan. „Dobře, zařídím to. Ale dnes ne, až zítra. To víš, šéfové zavolají a hned skáčeme, jak pískají. Znáš to,“ dodal Jean-Paul. „Zítra to stačí. Stavíš se ráno pro mne?“ „Jasně, spolehni se. Dnes odpočívej, ať jsi v pořádku.“ S těmito slovy ho vysadil u hotelu a rychle odjel. Ivan se odebral na pokoj. Neměl na jídlo ani pomyšlení. Byl naprosto vyčerpán pomyšlením na to, že možná Martina odhalili a teď leží v márnici a ani není k poznání.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244337