vojenský lékař, a také určitá zvýšená citlivost vůči potřebám druhých přivedli Jone Schwarze k psychologii, konkrétně se specializoval na sourozenecké a obecně rodinné konstelace. Před rokem navázal spolupráci s institutem psychosoma‑ tické medicíny v Tromsø, prozatím tam jezdil na školení, ale pokud mu to provoz ordinace dovolí, rád by tam strávil roční stáž. To všechno Jonovi probíhalo hlavou, když jedl svou raw tyčinku. Poté, co ji dokousal, už nemyslel na nic. Sedl si do tureckého sedu, zavřel oči a nebyl, nemyslel. Tuto techniku se naučil na vysoké škole a velmi mu pomáhala při koncen‑ traci a regeneraci sil. Asistentka už věděla, že se na něj ne‑ smí v žádném případě klepat, a byla nachystaná mu všechny informace předat těsně předtím, než přijal dalšího klienta. Spolu s hrnkem kávy, to byla jeho slabost. Budík na mobilu zapípal, Jone se protáhl a otevřel dveře spojující ordinaci s pracovnou asistentky a zároveň čekárnou. Mít asistentku bylo dost nákladné, ale podle jeho názoru se vyplatila. Měla základní psychologické školení a prová‑ děla běžné dotazování klientů na jejich současný stav. Re‑ akce na léky, pocity před a po a tak dále. Jonovi její stručné poznámky vždy vyběhly na počítači a nemusel tak ztrácet drahocenné minuty banálními záležitostmi. „Nepřišla, pane doktore.“ „Hm.“ Převzal šálek kávy a zamyšleně míchal lžičkou. Neměl rád nespolehlivé klienty. Uvažoval dokonce, že zavede nové pravidlo, a ti, kteří se řádně neomluví, budou muset zaplatit polovinu ceny za sezení. Bohužel je to tak, že lidé si uvědomí hodnotu cizího času, až když za něj zaplatí. Nerad o sobě uva‑ žoval jako o vychovateli, ale zdá se, že v určitých situacích bude muset tuto roli přijmout.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244131
Vtom se ozvalo nesmělé zaklepání. Vlastně to zaklepání ani nebylo, spíš takové tlumené zabušení. Jone Schwarz od‑ ložil lžičku. Z druhé strany někdo jen s námahou stiskl kliku dveří, pomalu se sunula dolů. Lékař a asistentka si vyměnili pohledy. Konečně se dveře otevřely a v nich stála žena mezi třiceti a čtyřiceti, silně nalíčená a s jednou rukou černou až k lokti, druhou jen na dlani. „Dobrý den, pane doktore. Moc se omlouvám, snad jsem to stihla, spadl mi řetěz z kola,“ vysvětlovala Jana anglicky. „Můžu se tady někde umýt?“ „Samozřejmě,“ vzpamatoval se psycholog. Entrée nové klientky se mu líbilo. Vyřešila svou zapeklitou situaci při‑ rozeně a sebevědomě. A zas o tolik později nepřišla. Rukou jí ukázal na dveře sociálního zařízení: „Prosím. Pak přijďte za mnou.“ Sám spolu s nevypitou kávou přešel vedle, usedl za stůl a svá pozorování nové klientky si zapsal. Po chvíli vešla, zavřela dveře a pak mu rozpačitě nabízela ruku. Byla stále do šeda. „Nejde to smýt. Ale už to nešpiní.“ Bez váhání podanou ruku stiskl a vyzval klientku, aby se posadila. Probrali úvodní fakta, napsal si pár poznámek. Pak začal. „Paní Sýkorová, v prvé řadě chci říct, že nejsem soudce. Jen pozoruji a vím, že to pro vás není lehké. Tak co mi řek‑ nete jako první? Co vás první napadne, když tu tak sedíte? Žena byla zaskočená. Nevěděla, co říct. Pak se pousmála. „Že už rozumím tomu, proč je v Norsku tolik sebevražd.“ „Proč?“ „To není tím, že tady není slunce. To je tím, že jsou k sobě lidi neupřímní.“ „Hm,“ povzbudivě přikývl lékař. A dál? ptal se jeho ob‑ ličej.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244131
„Stála jsem u té silnice asi půl hodiny a nikdo nezastavil. Nikdo si mě nevšiml. Těch pár chodců šlo po druhé straně. Divné, že?“ „To vám připadá neupřímné?“ „Ano. Protože když jde o to, pomoct někomu písemně, tak jsou lidi všímaví dost. Alespoň mně se teda pokusili po‑ moct mnohokrát.“ Jone Schwarz na ni hleděl bez výrazu. Je to dobrá tak‑ tika, jak z lidí dostat i to, co obvykle nevyslovují. „Máte doufám smysl pro humor? Protože tím si taky nej‑ sem jistá, jestli ho Norové mají…“ Psycholog v první vteřině nepochytil smysl té otočky. „Myslíte?“ zeptal se, aby získal čas. „Kdy jste se naposledy zasmál?“ Jone Schwarz se zasmál. „Vidíte, právě teď.“ Na to žena neřekla nic. Tohle byla slepá ulička. Musí na to jinak. „Trápí vás nějaké negativní emoce? Jak vnímáte zásah barnevernu?“ „Jako naprosto mimo. Bezdůvodný. Barnevern se prostě spletl a teď nechce uznat vinu.“ „Vy se vinna necítíte?“ „Vůbec ne.“ Zarazila se. „Tedy… netvrdím, že jsem byla dokonalá matka. Ale normální. Žádné týrání.“ „Hm. A jak se cítíte teď?“ „Já se cítím…“ Začala větu, ale nedokončila ji. „Spíte?“ Žena zavrtěla hlavou. „Jíte?“ Pokrčila rameny. „Co byste říkala nějaké stabilizační léčbě? Malá dávka antidepresiv.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244131