Slavíček si původně myslel, že bude mít problém ráno vstát, brzo ale pochopil, že je to obava zcela zbytečná. Za celou noc téměř nezamhouřil oka. At se snažil sebevíc, nemohl přestat myslet na to, co jej druhý den čeká. Vždy, když si představil, jak stojí v gondole a krotí koni natažený hodinový stroj, rozbušilo se mu srdce a udělalo se mu špatně od žaludku. Když ho přišel Orologio nad ránem vzbudit, cítit to jako vysvobození. Nervozita ho ale neopustila. „Už?“ zeptal se tiše, jako by byl v místnosti ještě někdo, koho nechtěl probudit. „Už,“ přitakal Orologio stejně tiše, „měsíc už zašel. Máme tak hodinu, než se začne rozednívat.“ Slavíček vstal a začal se oblékat. „Víš, že se můžeš ještě rozhodnout to celé nechat být, že ano?“ říkal mezitím hodinář, „ještě pořád můžeš říct, že nikam neletíš.“ Slavíček neodpověděl. Ne, že by o tom nepřemýšlel. Bylo to přesně to, co si přál již dlouho udělat. Ale představa, že přijde za Bryenniem a oznámí mu, že si buď může hledat jiného cestovatele, nebo celý projekt, do něhož investoval celé své jmění, nechat být, byla prostě děsivá. To se radši nechá rozšmelcovat Lunární sférou. Vyšli před stodolu. Marin stál u vaku a podle Byzantincových pokynů upevňoval poslední provazy ke stroji. „Á, náš mladý dobrodruh je tu!“ zahlaholil Bryennios a mával přitom na příchozího, „tak si pojďte, kapitáne, vyzkoušet svoji luxusní kajutu.“ Byl v dobrém rozmaru. Ještě aby ne, on nahoru nemusí, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243857
pomyslel si Slavíček. Nic ale neřekl a s pomocí Marina vylezl do koše z dřeva Umby. Méně pohodlné už to být nemohlo. V gondole nebyla žádná rovná plocha, takže když stál, měl oba kotníky vykroucené do stran, jak se zapíral nohama o zakřivené stěny. Když si sedl, stěží se vešel mezi zásoby, které měl s sebou. Ne, že by jich bylo moc. Tři maličké soudky s vodou, dva pecny chleba a sušené ryby. Jenže koš byl tak malý, že měl Slavíček pocit, že prostě zapomněli, že tam kromě zásob má být ještě on. A už vůbec si nedokázal představit, jak bude v tomhle vynálezu spát. Kdyby se ho později někdo zeptal, jak probíhalo natahování stroje a přesun ke kraji propasti, nejspíš by nebyl schopen odpovědět. Únava a nervozita jeho smysly zastřely natolik, že vnímal vše jako ve snu. Pamatoval si ržání koní, které Marin s Orologiem neustále korigovali, aby šli vedle sebe. Orologio se vztekal, že „tyhle herky jsou hloupější než prasata“, Marin hned několikrát zakřičel bolestí, když mu kůň stoupl na nohu nebo mu vrazil tlamou do hlavy… jednou ho dokonce kousnul… a Bryennios se smál. Slavíčkovi tlouklo srdce až v hlavě. Pak ho dovedli k vaku a posadili jej dovnitř. Slyšel, jak mu dávají nějaké instrukce, ale pochytil jen Bryenniův žert o tom, že doufá, že mu v následujících dnech nepřistane na hlavě něco ze Slavíčkových zásob, ať už v původní nebo zpracované podobě. Pamatoval si ten pocit, když stroj začal cvakat. Cítil tu ohromnou sílu, která se v něm skrývá. Moc dobře věděl, že stačí, aby se zlomila 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243857
některá z pojistek, a on přijde o život rychleji, než si vůbec stačí uvědomit, co se stalo. A pak letěl. Kousek pod hranou útesu mechanismus zabral a vynesl ho nad něj. Slyšel nadšené výkřiky všech tří společníků, něco na něj volali. Ale jejich hlasy zanikly ve zvucích proudícího větru a neúnavného, pravidelného cvakání stroje. Trvalo až do rozednění, než se odvážil zvednout na kolena a podívat se přes okraj gondoly. Horu, z níž odstartoval, neviděl, to by se musel mnohem víc předklonit a na to si netroufal. V dálce ale viděl moře, hluboko pod sebou. Z druhé strany jej do očí pálilo slunce, které teprve před chvíli vyšlo celé nad obzor. Stroj neúnavně cvakal a hnal vak vzhůru. Někdy během odpoledne z dobrodruha konečně spadla nervozita. Dokonce se i trochu najedl. Pak se v gondole postavil a rozhlédl se. Kdesi daleko, v hloubce pod ním, se rozkládala Evropa. Viděl pobřeží, viděl města a vesnice. Od Balkánu dál na východ a od Polska na sever byl výhled zakryt vrstvou mraků, ale na západě dokázal Slavíček přesně rozpoznat Paříž i Londýn. Na jihu pak viděl Saharskou poušť, odrážející k němu ostré sluneční paprsky. Nahlas se rozesmál. Konečně mu to došlo. Je tady! Dokázal to! Je první člověk, který se vznesl do výšin nebeských. ***
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243857