Co nadané děti potřebují? Na co si dát pozor?
97
Nadaní, psychomotorická overexcitabilita a ADHD ADHD značí poruchu pozornosti s hyperaktivitou a je zkratkou z anglického Attention Deficit Hyperactivity Disorder. Je definována jako neurovývojová porucha vyznačující se jednak deficitem pozornosti, jednak impulzivností a hyperaktivitou. Porucha nesouvisí s inteligencí jako takovou, ale některé nadané děti tuto poruchu mají, i když je to spojení spíše vzácné. Některé tedy ADHD trpí skutečně, mnohým je zjištěna mylně. Nedávný výzkum ukázal, že celkově se ADHD diagnostikuje mylně v mnoha případech, neboť se zaměňuje se (školní) nezralostí.13 V každém případě je potřeba zdůraznit, že pokud je nadanému dítěti tato porucha diagnostikována, neznamená to, že je dítě méněcenné – uvádím to záměrně, neboť vím, jak negativně to někdy může citlivého nadaného člověka ovlivnit. V některých případech je dítěti stanovena tato diagnóza a učitelé dítě automaticky označí za někoho, kdo „není dost schopný“ – a už ani nepřipustí možnost, že dítě s ADHD by mohlo být zároveň mimořádně nadané! Neboť si spojují – a nejen oni – mimořádné nadání s perfektními studijními výsledky a výkony ve škole po všech stránkách. ADHD se může vyskytovat ve spojení se specifickými poruchami učení. Jak u ADHD, tak u specifických poruch učení je třeba dát si pozor na to, aby dítě nebylo stigmatizováno, aby si nemyslelo, že je špatné, divné nebo celkově neschopné. Znám smutné případy dospělých s vysokou inteligencí, kteří si celá léta mysleli, že jsou zcela podprůměrní, a dokonce tomu přizpůsobili i svoje povolání (vzhledem ke svým schopnostem vykonávali podřadnou práci), a to jenom proto, že jim celou školní docházku bylo dáváno najevo, že jsou hloupí (a to jsem použila ještě slušné slovo v porovnání s tím, jak byli kdysi označováni), protože měli například dyslexii nebo právě ADHD. Specifické poruchy učení ani ADHD nesouvisejí s tím, jestli je nebo není člověk chytrý, vyskytují se i u lidí s mimořádným nadáním a vysokou inteligencí. Podle některých odhadů je až u 50 % nadaných jedinců mylně diagnostikováno ADHD. Příznaky ADHD jsou mylně ztotožňovány s normálními projevy nadaných jedinců. Je proto potřeba, aby nebyla zaměňována psychomotorická overexcitabilita (nutkání k pohybu, impulzivita), psychomotorická dyssynchronie a nedostatečná motivace (pocit nudy) nadaných zaměřovat pozornost 13 Relative age within the school year and diagnosis of attention-deficit hyperactivity disorder: a nationwide population-based study [on-line]. [cit. 2017/08/13]. Dostupný na www: http:// www.thelancet.com/journals/lanpsy/article/PIIS2215-0366(17)30394-2/fulltext>.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243676
98
Nadané dítě
na pro jedince nesmysluplné jevy na straně jedné s ADHD na straně druhé. Je také potřeba, aby nebyla snižována hodnota jedince nebo jeho inteligence jen proto, že má obtíže s pozorností nebo má pozornost vybavenou pro jiný typ úkolů, než které jsou běžně předkládány v tradiční škole. S nadsázkou lze dokonce říci, že místo aby se v potenciálu pozornosti, která je schopná nadaného jedince na dlouhou dobu ponořit do činnosti (jež mu dává smysl), udělala přednost a vyšlo se jí ve škole vstříc, škola vstřícný krok a pochopení neudělala a takového jedince, který nevyhovuje jejím postupům (mnoho desítek let stejným, i když evoluce pokračuje), označila za jedince „s poruchou“. Velmi často je tato diagnóza stanovena, aniž by byl čas (nebo i ochota) k tomu, aby odborník rodičům a dítěti vysvětlil, co to přesně znamená. A je mnoho rodin, které žijí v domnění, že mají doma dítě s ADHD, tedy podle nich „s hendikepem“, i když ve skutečnosti mají doma nadané dítě. Osobně se domnívám, že pojem „porucha“ pozornosti není nejšťastnější. Odkazuje k faktu, že s pozorností je něco špatně, že je „porouchaná“, a vzniká tím oprávněně otázka, v porovnání s čím je „porouchaná“. V oblasti lidské pozornosti existují určité paradoxy. Když Matt Killingsworth z Harvardské univerzity realizoval své výzkumy ohledně štěstí, zároveň zjistil, že lidská pozornost se v průměru „toulá“ ve 47 % času (pozornost není věnována tomu, co člověk právě dělá, a často je to i znát na výsledcích práce a na pocitu spokojenosti). I to by se mohlo nazvat „poruchou“, jenže pak by poruchu pozornosti měli všichni, a protože by se to pak stalo normou, nebylo by už nutné ji speciálně označovat pojmem. Z toho se dá logicky odvodit, že žádný člověk nemá perfektní pozornost, každý má nedostatky v určité míře a intenzitě. Nedostatečná pozornost je pro dítě problémem, když jeho samotného skutečně brzdí v tom, aby dělalo, co je pro něj důležité. Pak je namístě mu pomoci. ADHD se ale nejvíce mylně diagnostikuje u dětí v období školní docházky, protože nadané dítě nemá pozornost, která se vyžaduje při plnění (rozuměj převážně mechanických, málo kreativních) školních úkolů. Přesnější by také bylo říci, že nadané dítě má odlišnosti v tom, jak svoji pozornost zaměřuje v porovnání s ostatními. Nadané dítě často nedokáže vydržet u rutinních činností. Soustředění nesouvisí jen s pozorností, ale také s motivací. To zná každý člověk z vlastní zkušenosti, jak je těžké vnímat něco, co ho vůbec nezajímá. Mluvila jsem s nadanými dětmi, kterým bylo mylně diagnostikováno ADHD, a s jejich rodiči, kteří potvrdili, stejně jako výzkumy,14 že když dítě něco zajímá, 14 Misdiagnosis and Dual Diagnosis of Gifted Children and Adults in ADHD, Bipolar, OCD, Asperger’s, Depression, and other Disorders. Scotsdale: Great Potencial Press, 2005.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243676
Co nadané děti potřebují? Na co si dát pozor?
99
dokáže se do činnosti ponořit na hodiny a pozornost rozhodně nepostrádá. A oproti dětem s ADHD mají nadané děti výbornou schopnost verbální paměti.15 Co když jsou tito nadaní jedinci (evolučně) vybaveni pozorností potřebnou pro jiný typ úkolů, než jsou úkoly rutinního charakteru? Co kdyby „porucha pozornosti“ zmizela, jestliže by byl dítěti dán čas a prostor (a také důvěra a podpora) na práci a nebyla přerušována jeho pozornost? (Ve škole je velmi často vyžadována pozornost, která „tříští“: například úloha na doplňování i/y, kterou provádí celá třída společně, slovo po slově – žáci vždy skloní hlavu nad knihu, doplní i/y v konkrétním slově, pak hned hlavu zvednou, pedagog vyvolá žáka, aby řekl nahlas, jaké i/y ve slově doplnil, jiného žáka, aby šel slovo napsat na tabuli, a potom žáci opět skloní hlavu a zabývají se dalším slovem – to je přesně ten druh pozornosti, kterou nadané děti moc nedisponují.) Takové úkoly představují dril, a i když jsou pro některé žáky přínosné a pro jiné nikoli, tak to ještě neznamená, že by ti, pro které nejsou optimální, byli „porouchaní“, ne-li snad přímo defektní či méněcenní. Psychologie dnes nabízí poznatky z oblasti lidské pozornosti. Nejčastější, a tedy „normální“ pozorností je pozornost úzce zaměřená na nějaký předmět, pozornost analytická. Už méně se ví o pozornosti, která je otevřená, rozšířená, neboť je spíše vzácná. Je to typ pozornosti, kterou můžeme také nazvat pozorným vědomím. Taková pozornost se odpojuje od identifikace s myšlenkami a pocity. Této kvalitě pozornosti se také říká „ponořená“, neboť ji zapojujeme ve chvíli, kdy jsme ponoření do činnosti a bdělí zároveň: v danou chvíli jsme například ponoření do vnímání a prožívání filmu nebo do aktu běhání, ale zároveň jsme velmi vnímaví a otevření (i k tomu, co se děje okolo nás, ať už to jsou zvuky, atmosféra, nebo pachy). Tato pozornost, která je otevřená a ponořená, je rovněž nazývána pozorností plného vědomí. Jsme natolik přítomní v tom, co děláme, že už nemáme potřebu přemýšlet, analyzovat nebo pojmenovávat slovy to, co se děje.16 Je to přesně ta pozornost, na kterou ve škole není čas. A přesně ta pozornost, kterou mají nadaní tolik v oblibě nebo po níž nevědomky touží. Ale není „normou“, a tak je mylně vnímána jako „porouchaná“. Na problémy s pozorností výborně fungují techniky pozornosti (mindfulness) a rozvoj emoční inteligence, případně relaxační techniky, úprava stravy a prostředí, jež symptomy zmírňují. 15 A Neurodevelopmental Approach to Understanding Memory Process among Intellectually Gifted Youth with Attention-Deficit Hyperactivity Disorder. Applied Neuropsychology: Child, 2015, p. 31–40. 16 André, Ch.: Méditer, jour après jour. L’iconoclaste, 2011, p. 92–94.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243676