„Proč od ní odjel?“ zeptala se Bára Gaia Lollia, když dočetli až sem. Gaius Lollius si s ní totiž o tom, co četli, rád povídal. Někdy se jí ptal, co si o tom či o onom myslí, a někdy se Bára ptala jeho na to, čemu nerozuměla. To ji bavilo. Bylo to lepší než ve škole. „Byla to jeho povinnost,“ řekl Gaius Lollius. „Bohové mu svěřili důležitý úkol a on ho musel splnit.“ „A nemohl to udělat někdo jiný?“ Gaius Lollius zavrtěl hlavou. „Bohové vybrali Aeneu právě proto, že byl jediný, kdo ten úkol mohl zvládnout. A když je někdo jediný, kdo může něco udělat, tak to prostě udělat musí.“ „A nebyl Aeneas kvůli Dídóně nešťastný? Netrápil se?“ „Věřím tomu, že byl,“ kývl Gaius Lollius. „Ale kdyby nedostál svým povinnostem, ztratil by čest. Někdy stojí člověka velké sebezapření, aby jednal správně.“ „Je čest tak důležitá?“ vrtalo Báře hlavou. „Čest je pro muže to nejdůležitější v životě,“ ujistil ji Gaius Lollius a myslel to smrtelně vážně. Bára nad tím pak hodně přemýšlela, protože neměla pocit, že by v jejím světě byla pro muže čest ta nejdůležitější věc na světě. Nebo pro lidi vůbec. Každou chvíli někdo něco slíbí a nesplní nebo něco provede a pak se z toho chce vylhat a vykroutit... Jednou se Bára vrátila z lázní a doma bylo boží dopuštění. Ženy plakaly a lamentovaly, Spendusa ze všech nejvíc, muži se tvářili jako na pohřbu. „Co se stalo?“ zeptala se Bára vyděšeně Talpy, který vypadal, jako by mu někdo naházel hračky do kanálu. „Titus Flavius Vespasianus zemřel,“ sdělil jí Talpa. Před chvílí se tady s tou zprávou stavoval Sandilianus. „Je to čtyři dny, co vydechl naposledy.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243668
Bára si vzpomněla, že zdravotní stav tohohle pána Lucius poslední dobou každou chvíli s někým řešil. I na té hostině se o tom bavili. Ale nevěděla, kdo to je, a zeptala se na to Talpy. „Ty jsi ale hloupá!“ zavrtěl hlavou nad její nevědomostí Talpa. „Vespasianus stojí – tedy stál – v čele celé republiky.“ „To je prezident?“ „Ne,“ řekl Talpa a Bára měla pocit, že buď mu slovo prezident nic moc neříká, nebo tady znamená něco jiného, než na co je Bára zvyklá v češtině. Což se s některými slovíčky občas stávalo. „Je – tedy byl – princeps. První. První mezi rovnými. Nejdůležitější úředník.“ No tak to by mohl být prezident, ne? řekla si Bára a pak křikla Spendusa, aby nelelkovali a hleděli si práce, tak vzala koště a začala zametat. To se mohlo dělat pořád, jak lidé chodili do zahrady a ze zahrady a nepřezouvali se. Pak šla zamést i dlažbu v peristylu a kolem nymphaea v zahradě. Tam se procházeli Lucius s Gaiem a se Sandilianem a Bára zaslechla, že se baví o Vespasianovi. Gaius se rozčiloval a občas zuřivě zabodl hůl, o kterou se opíral, protože ho zlobila ta noha zlomená před sedmnácti lety při zemětřesení, do země, jako by k ní chtěl někoho přišpendlit. Bára natahovala uši jako král Lávra. „Žádná republika už to není!“ vztekal se Gaius. „Od Caesara to není republika!“ „Jak to, že ne, otče?“ hádal se s ním Lucius. „Je to republika. Všechny úřady jsou stále zastávány, všechny fungují!“ „Ale jak!!“ „Dobře,“ přidal se na Luciovu stranu Sandál Sandálovič. „Stát prosperuje.“ „To jsem na mysli neměl,“ mávl holí Gaius. „A jeden muž je zároveň konzulem, tribunem, cenzorem, pontifikem maximem a já nevím, čím ještě! A doživotně! To je republika? To je hra na republiku! A jestliže po jednom takovém nastupuje jeho syn, co je to jiného než království?!“ Slovo království řekl Gaius s velkým odporem.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243668
„Važ slova, Gaie Lollie,“ upozornil ho Sandilianus. „Mohla by to být urážka majestátu!“ „Nikoho neurážím!“ utrhl se Gaius. „Osobně jsem si Tita Flavia vždy vážil, to byl příkladně čestný muž. Mně vadí, že jsou víc než sto let porušovány republikánské tradice a všichni se tváří, že je to v pořádku!“ Tyhle řeči Báru nezajímaly, tak rychle dometla, vrátila se do domu, nafasovala od lamentující Spendusy šití a začala zase v peristylu vyrábět tuniky pro otroky. Jestlipak by u nás někdo takhle prožíval, kdyby umřel prezident, honilo se jí hlavou. Ani náhodou. Ale když umřel ten první, to jim paní učitelka Dostálová při vlastivědě vyprávěla, tatíček Masaryk, to byla jiná. To stáli lidi dlouhatananánské fronty, aby se s ním mohli rozloučit. Jenže ten založil samostatné Československo a díky tomu mají ve škole podzimní prázdniny, protože je dvacátého osmého října státní svátek. Po prezidentovi, který by zařídil další prázdniny, by taky plakala. Druhý den ráno, když chtěl Lucius Lollius odejít do úřadu, zjistil, že se mu zase ztratil klíč od městské pokladnice, a dům byl rázem vzhůru nohama. Jenže tentokrát se nenašel tak rychle zapadlý pod stolem jako posledně, a Lucius už musel jít. Nařídil Rufovi, ať se o tom na úřadě před nikým nezmiňuje, protože pokladna se nastupujícím duumvirům má předávat až zítra a do té doby se klíč snad nalezne. A tak Vibius vyčlenil Báru, Talpu a dva Núbijce na hledání klíče a tihle čtyři prolézali celý den dům od půdy po skladiště, tedy vyjma pokojů pánovy rodiny, které prohledával Gaius Lollius, a vyjma oecu, který zůstával jako vždy zamknutý a který si propátrá Lucius po návratu z úřadu sám. Marně. Klíč nikde nebyl. „Lucius ho mohl vytrousit někde na ulici,“ mínila Bára. „Ale on ho teď nikam nenosil,“ tvrdil Talpa. „Od té doby, co se posledně ztratil a zase našel, jsem si nevšiml, že by ho 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243668