3. Ob nov a E v r opy
v každém případě se švédská neutralita už dávno přikláněla k Německu vzhledem k obavám Stockholmu z ruských úmyslů. Spolupráce s nacisty – povolení průjezdu 14 700 vojáků Wehrmachtu přes švédské území na počátku operace Barbarossa i cest příslušníků německých ozbrojených sil z obsazeného Norska domů na dovolenou, odklady nástupu vojenské služby ve švédské armádě pro horníky rudných dolů – nebyla tudíž ničím novým. Svět po válce zpočátku dával Švýcarům (nikoli však Švédům) rozhořčeně najevo své podezření ohledně jejich podílu na německém válečném úsilí. Washingtonské dohody z května 1946 přinutily Švýcary k nabídce „dobrovolného“ příspěvku na obnovu Evropy ve výši 250 milionů švýcarských franků, který měl představovat konečné vypořádání všech nároků vztahujících se k transakcím říšské banky prostřednictvím švýcarských finančních ústavů. ale tou dobou už bylo Švýcarsko rehabilitováno jako prosperující ostrov řádného finančnictví. Jeho banky byly vysoce ziskové, jeho zemědělství a průmysl začaly zásobovat vyhladovělé evropské trhy potravinami a strojírenskými výrobky. před válkou ani Švýcarsko, ani Švédsko nijak zvlášť neprosperovaly a vlastně se i v těchto zemích vyskytovaly v ne zcela zanedbatelné míře chudé zemědělské oblasti. Nicméně náskok, který získaly v průběhu války, si už dokázaly udržet natrvalo. obě země jsou dnes pevně usazeny na špičce evropské ligy, kde se stabilně držely po celá uplynulá čtyři desetiletí. všude jinde byla cesta k zotavení mnohem trnitější. ale i ve východní Evropě postupovala alespoň obnova infrastruktury viditelným tempem. v polsku, maďarsku a Jugoslávii se navzdory destruktivní činnosti ustupujícího Wehrmachtu a postupující Rudé armády podařilo znovu vybudovat mosty, silnice, železnice a města. Už v roce 1947 se hustota dopravních sítí a kapacity dopravních prostředků ve střední Evropě vrátily na předválečnou úroveň nebo ji i překonaly. v československu, Bulharsku, albánii a Rumunsku, kde bylo méně přímých válečných škod, probíhal tento proces rychleji než v Jugoslávii nebo polsku. ale dokonce i polské hospodářství se vzpamatovalo docela rychle – zčásti i proto, že nově zabraná území na západě, která předtím patřila Německu, byla nejen úrodnější, ale také urbanizovanější a průmyslovější. Rovněž v západní Evropě se podařilo odstranit materiální škody pozoruhodně brzy. Nejrychleji v Belgii, o něco déle to trvalo ve francii, itálii a Norsku a nejdéle pak v Holandsku, které utrpělo největší ztráty na lidech a nejtěžší materiální škody (ty postihly hlavně zemědělská hospodářství, hráze, silnice a průplavy) v posledních měsících války. Belgičanům hodně pomohlo jednak privilegované postavení antverp jako jediného velkého evropského přístavu, který byl na konci války schopen fungovat bez podstatnějšího omezení, a také velké soustředění spojeneckých vojsk na jejich území, s nimiž přicházel také nepřerušovaný příliv tvrdé měny do zdejší ekonomiky tradičně specializované na produkci uhlí, cementu a surového železa, tj. materiálů pro rekonstrukční práce naprosto zásadních. Norsko na tom bylo neporovnatelně hůř. ve válce ztratilo polovinu své rybářské a obchodní flotily. vzhledem k taktice záměrného ničení, kterou Wehr-
85
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243603
To N y J UdT: p o válE č Ná EvR opa
86
macht uplatňoval při svém ústupu, se norská průmyslová produkce roku 1945 propadla na 57 procent úrovně dosažené v roce 1938 a zkáze podlehla bezmála pětina veškerých průmyslových kapacit země. v pozdějších letech se Norové nemohli vyhnout pocitům hořkosti při srovnání vlastní situace se sousedním Švédskem. ale i navzdory těžkým podmínkám dokázali opravit většinu své silniční a železniční sítě již do konce roku 1946. a napřesrok už ani v Norsku, ani jinde v západní Evropě a většině východní Evropy nepředstavoval nedostatek pohonných hmot a stav komunikací překážku na cestě hospodářské obnovy. za vůbec nejpozoruhodnější jev ovšem tehdejší pozorovatelé pokládali výkon, který při zotavování se z válečných škod podalo Německo. vděčilo za něj místnímu obyvatelstvu, jež se s mimořádným zaujetím pustilo do práce s jediným cílem – znovu vystavět svou rozbořenou zemi. v den Hitlerovy smrti fungovalo v Německu už jen 10 procent železniční sítě a chod země se doslova zastavil. Během dvanácti měsíců do června 1946 se podařilo obnovit provoz na plných 93 procentech německých železničních tratí a znovu postavit na 800 mostů. produkce uhlí v květnu 1945 sotva desetiprocentní ve srovnání s rokem 1939 se za pouhý jeden rok zvedla na pětinásobek. v dubnu 1945 byl psycholog Saul K. padover, který do západního Německa přicházel s postupující americkou armádou, přesvědčen, že bude trvat aspoň dvacet let, než se podaří znovu postavit cáchy, téměř srovnané se zemí. ale už za několik týdnů zaznamenal obnovení provozu místní gumárny a textilní továrny a první známky ekonomických aktivit. Jedním z důvodů počátečního rychlého tempa německé obnovy bylo, že průmysl byl velice dobře připraven dodávat zboží ihned, jakmile se podařilo znovu postavit domy pro dělníky a začala fungovat doprava. v závodu volkswagen přečkalo bombardování a poválečné plenění 93 procent strojního vybavení a v roce 1948 už tato továrna dokázala vyrábět polovinu veškeré automobilové produkce v západním Německu. fordova německá filiálka vyvázla z větší části bez úhony. díky válečným investicím nebyla v roce 1945 celá jedna třetina technologického vybavení německých průmyslových závodů starší pěti let, ve srovnání s 9 procenty v roce 1939. a právě ta odvětví, do kterých Německo za války investovalo nejvíc – optický, chemický a automobilový průmysl, zpracování neželezných kovů a lehké strojírenství – položí základy jeho poválečného hospodářského rozmachu. Na počátku roku 1947 už hlavní překážkou hospodářského zotavení Německa nebyly válečné škody, ale spíš nedostatek surovin a jiného zboží – a hlavně nejistota ohledně politické budoucnosti země. zlomovým okamžikem, kdy se rozhodlo o osudu kontinentu, se ukázal rok 1947. do té doby Evropany pohlcovala práce na obnově a rekonstrukci, a vedle toho snaha vybudovat základy institucionální infrastruktury pro dlouhodobé zotavení. v průběhu osmnácti měsíců po vítězství Spojenců se nálada na kontinentu přehoupla od pocitu úlevy plynoucího z vyhlídky na mír a nový začátek ke strnulé rezignaci a prohlubující se deziluzi tváří tvář obrovským úkolům,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243603
3. Ob nov a E v r opy
které měli Evropané stále ještě před sebou. počátkem roku 1947 bylo jasné, že ta nejtěžší rozhodnutí musejí teprve padnout a přitom už je nelze dlouho odkládat. první problém, který ještě zdaleka nebyl vyřešen, představovalo zásobování potravinami. Nedostatek potravin pronásledoval úplně všechny země s výjimkou Švýcarska a Švédska. Na jaře 1946 zachránily Rakušany před hladověním pro následujících dvanáct měsíců jedině dodávky od UNRRa. Kalorická hodnota denní dávky potravin pro dospělého člověka v britské okupační zóně se propadla z 1 500 kalorií v polovině roku 1946 na 1050 kalorií na počátku roku 1947. italové, kteří prožili dva hladové roky 1945 a 1946, trpěli na jaře 1947 nejhorší výživou z celé západoevropské populace. podle výzkumů veřejného mínění ve francii, provedených v průběhu roku 1946, vévodily seznamu témat, kterými se veřejnost nejvíce zaobírá, setrvale následující položky: „jídlo“, „chleba“, „maso“. problém spočíval i v tom, že západoevropané se už nadále nemohli spoléhat na obilnice východní Evropy, na nichž byli tradičně závislí, protože teď ani tam nebylo co jíst. Úroda v Rumunsku byla roku 1945 mizerná vinou neobratné pozemkové reformy a nepříznivého počasí. Špatné sklizně a sucho v oblastech táhnoucích se od západního valašska přes moldávii a západní Ukrajinu až po střední povolží v SSSR na podzim 1946 téměř způsobily hladomor. Humanitární organizace informovaly o případech, kdy jednoroční děti vážily pouhé tři kilogramy, a ve svých zprávách se zmiňovaly i o kanibalismu. Situaci v albánii označily jako „naprosto úděsnou“. pak přišla krutá zima roku 1947, nejtužší od roku 1880. průplavy zamrzly, silnice občas zůstávaly celé týdny neprůjezdné, zamrzlé úseky ochromily celou železniční síť. počínající poválečné zotavování se zadrhlo. Uhlí, jehož byl stále ještě nedostatek, nestačilo teď ani domácí poptávce a stejně by se nedalo dopravovat. průmyslová výroba se propadla. produkce oceli, která se sotva začínala stavět na nohy, okamžitě poklesla o 40 procent proti minulému roku. Když konečně nastalo tání, postihly mnoho míst v Evropě záplavy. o pár měsíců později, v červnu 1947, zasáhlo kontinent vůbec nejparnější a nejsušší léto za celou dobu, co se o počasí vedou písemné záznamy. Bylo zřejmé, že úroda nebude stačit potřebám, někde už třetí rok po sobě. zemědělské výnosy se propadly ještě o třetinu dokonce i ve srovnání s chabým výsledkem předchozího roku. chybějící uhlí bylo možné zčásti nahradit dovozem ze Spojených států (34 milionů tun v roce 1947). i potraviny se daly nakoupit v americe a britských dominiích, ale za veškerý import bylo nutné zaplatit v tvrdé měně, obvykle v dolarech. podstata evropské krize roku 1947 vězela ve dvou strukturálních dilematech. Tím prvním bylo, že se z evropského hospodářství v podstatě vytratilo Německo. před válkou Německo představovalo rozhodující trh pro značnou část střední a východní Evropy stejně jako pro země Beneluxu a středomořskou oblast (do roku 1939 německý trh například absorboval 38 exportu řecka, a zboží z Německa tvořilo jednu třetinu jeho dovozu). Německé uhlí bylo důležitým zdrojem paliva pro francouzské ocelárny. Jenomže dokud se nevyřešil problém politické budoucnosti Německa, zůstala jeho ekonomika – přes veš-
87
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243603