kráčejí vedle sebe. Anna má pohled zabořený do země. Kamenná dlažba odklapává nepravidelný mužův krok. Hovoří jen tak mimochodem. „Nohu mám celkem v pořádku.“ Anna nereaguje. Sůra významně pokračuje. „Jen ta jizva nemizí a nezmizí.“ Je zadýchaná. Zrychluje krok. Sůra nakukuje do prázdného košíku. Anna již téměř běží. Sůra zůstává stát na konci podloubí. Chvíli hledí za vzdalující se postavou. Vrací se. S úklonou zdraví kolemjdoucí. V obchodě jeho žena švitoří se zmrzačeným mužem, který si kupuje dvě lahvičky zázračné vody. Vyprovází ho k východu. „Budete spokojený,“ loučí se s ním. „A zastavte se zas za týden, nachystám vám další. Pro válečný invalidy to máme za polovic. Můj muž je dobrák, však ho znáte. Co bychom to pak byli za lidi, že jo? To dá rozum, že na neštěstí druhých nechceme vydělávat.“ Zvonek nade dveřmi dozněl. Sůrová bradou ukazuje na místo, kudy procházela Anna. „Nic?“ ptá se nedočkavě. „Učitelskej se vrátil,“ odpovídá hokynář, který se pustil do balení cukrátek do kornoutu. „Pomalu není co prodávat. Voda nás neuživí. Dřív z ní koukal aspoň živej králík.“ „Protože ho neuměla zabít, panička.“ „Městská madam. Stejnak si ty ušáky vykrmovali jen proto, aby měli něco na kšeft. Jako každej, co má hospodářství. Jó, těm se to žilo. A žije.“ „Přičinlivá a pracovitá je, to musíš uznat.“ Sůrová se nespokojeně ošívá. „Jen se jí zastávej!“ „Nesmysl. O nic se ty neboj, zle nám nebylo a nebude,“ konejší ženu Sůra. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243532
„Co když tě tím starostou nezvolí?“ Sůrová se protahuje k pultu. Zavadí o zavěšenou berli. Sůra se pro ni hbitě sehne a mává před sebou. „Když má člověk za ušima, tak si s lidmi může dělat, co chce.“ Jeho žena uznale přikývne. Vyjde před hokynářství, zkontroluje, jestli se neblíží zákazník. Vrátí se, zpod pultu vyndává láhve s etiketou studánky a z konve do nich dolévá vodu. Muž jí je pomáhá zašpuntovat. „Dneska jsem prodala jen tři.“ Sůra otočí láhev proti světlu a přivírá oči. „Dobrý. Nekalí se.“ „Bodejť. Ty kopřivy už do ní nedávám. A převářím ji, je s tím piplačka,“ otírá láhev do zástěry a vkládá ji do výlohy. „Jen počkej, až se to ještě víc rozkřikne. Všichni se pro ni pohrnou.“ Do místnosti vstupuje Květa. Přešlapuje a čeká na další pokyn. U Sůrů slouží už desátý rok. To, co jí zbude z mála, které si tady vydělá, odnosí své matce, jež živoří kdesi za Heřmanovým Městcem. Pokaždé dohasínajícím hlasem dceru nabádá, aby si vážila služby a svých pánů. Aby jim byla náležitě vděčná. A hlavně ochotná ve všem, úplně ve všem vyhovět. „Rozumu jsi nepobrala,“ neopomene jí pokaždé připomenout, „a taková jako ty na vdavky nemůže mít ani pomyšlení.“ Matka se plácá do kolen, klátí se ze strany na stranu, a když se k ní dcera nakloní, přitáhne ji k sobě za popelavé vlasy. „Kdyby se na tebe dalo aspoň koukat!“ to jí říká ze všeho nejraději. Paměť ji už zrazuje, ale jedno ví dobře. Že ona v jejím věku byla hezká a mnohem chytřejší. Chlapi se za ní mohli uběhat. A kdyby ji nepotkalo to neštěstí, že se jí narodila Květuna, mohla být dobře 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243532
zaopatřená. Takhle se musela otravovat s nemanželským spratkem, kterýho nemohla ani nikam odložit, protože by mu musela přispívat na živobytí a výchovu. Když táhlo holce na patnáct, vydala se za starostou, aby dceři sehnal místo někde ve službě. Do statku se nehodí, je slabá na nohy a bojí se krav a volů, ale u někoho ve městě by mohla být co platná. Je sice zpomalená, ale jednoduchou práci zastane. Hlavu ne, ale ruce má docela šikovný. Starosta vyslechl stárnoucí ženu, kterou ještě sám pamatoval v době, kdy byla přítulná, zdravá a veselá tak, že si chlapi v jejím kamrlíku nestačili podávat dveře. Jenže roky, pálenka a nemoc z ní udělaly trosku, která vyvolává lítost i záblesky soucitu, o to větší, když zůstává srovnání s jejími nejlepšími časy. Žena, jejíž šedé, nemyté vlasy se vlnily k povislým prsům jako hadi, se koketně naklonila ke starostovi a přimhouřila oči. V rozpomnění na dávné pohnutky a prostředky, které jí kdysi otevíraly dveře k výhodám a požitkům, se k němu zdánlivě mimoděk přitiskla. Starosta uskočil před jejím pachem a místo nechtěného dotyku ho pálilo ještě večer. Nepomohla ani káď s vodou horkou tak, jak jen byl schopen snést. Lítost vůči té ženě nahradila štítivost. Přislíbil pomoc. Nejen proto, aby za ním už nechodila. Starostování bral s plnou vážností a odpovědností. Přece nedopustí, aby na náklady obce žila v pastoušce pološílená ženská s prostoduchou dcerou. Nebylo to snadné, ale nakonec se mu podařilo pro holku službu vyjednat u Sůrů, v domě s hokynářstvím na chrudimském náměstí. Věděl, že se u nich doposud žádná služka dlouho neohřála, ale Květa si nemohla vybírat. Vlastně Sůrovi byli jediní, kteří ji přijali poté, co ji nejen viděli, ale s ní i hovořili. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243532