společnosti strašně nudil. Často jsem říkal matce, že jdu za nimi, ale vlastně jsem šel za Amélií. Jed nou z mých oblíbených her bylo líčit ji, zmalovat ji rtěnkou, přidat spoustu různých pudrů a stínů. Nechci si ani představit, jak by se rodiče zděsili, kdyby to věděli. Cítil jsem potřebu je ubezpečit, zařídit to tak, aby si přestali klást otázky, které měly raději zmizet. Večery jsme prokládali bitkami. Ty se na auto busové zastávce pojily s litry piva, levné whisky a pastisu. Večírky se táhly celou noc, až do svítání, ztracený čas, hodiny strávené pouhým čekáním, až čas uplyne, nebo spíš nadejde. Zastávka, také z červených cihel, posprejovaná nápisy Fuck the Police a Teplousi do plinu. Bitky patřily ke každodenním výjevům, prali se holky i kluci – hlavně kluci, a to nejen pod vli vem alkoholu (na školním dvoře skoro každý den; děti se shlukovaly kolem soupeřů – dvou nebo více – a co nejhlasitěji volaly jméno toho, komu fandily). Jednou jsme se poprali my dva s Amélií. Dětská hádka. Její rodiče byli mnohem zámožnější než moji, i když nebyli tak docela pracháči: matka
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243448
pracovala v nemocnici a otec jako technik u elek trických podniků. Amélie mi toho dne řekla, aby mi ublížila – věděla, že když tohle řekne, povede se jí to – že jsou moji rodiče flákači. Vybavuji si tu hádku přesně, některé události si v životě vytvá říme prostřednictvím vzpomínek, které by jinak mohly být nedůležité, banální. A pak, o dlouhé měsíce, roky později, získají vlivem okolností na významu. Uhodil jsem ji. Vzal jsem ji za vlasy a praštil jí hlavou o kapotu školního autobusu, který tam stál, surově, jako velký zrzek a malý nahrbený kluk na chodbě u knihovny. Hodně dětí nás vi dělo. Všichni se smáli a povzbuzovali mě Do toho, nandej jí to, dej jí do držky. Amélie plakala a pro sila mě, ať toho nechám. Křičela, sténala, žado nila. Dala mi najevo, že pochází z úctyhodnějšího světa, než je ten můj. Zatímco já trávil čas na zastávce, jiné děti jako ona, Amélie, četly knihy, které dostaly od rodičů, chodily do kina, nebo do konce do divadla. Rodiče s nimi u večeře mluvili o literatuře, o historii – když jsem jednou vysle chl rozhovor Amélie s její matkou o Eleonoře Ak vitánské, zbledl jsem hanbou. U nás doma jsme obvykle nevečeřeli, ale jedli. Většinou jsme dokonce používali slovo žrát. Každý
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243448
večer otec volal Jde se žrát. Když o několik let poz ději použiju před rodiči slovo večeřet, budou si ze mě utahovat Ten teda mluví, za koho se má. Jo aha, on teď študuje, hraje si na pána, vede svý filozofický řeči. Vést filozofické řeči znamenalo mluvit jako znepřátelená třída, ty co na to maj, pracháči. Mluvit jako ti, kteří mohli vystudovat střední nebo vysokou školu, a tedy studovat filozofii. Je pravda, že i ostatní děti, ty, které večeří, občas pijí pivo, sledují televizi a hrají fotbal. Ale ty, které hrají fotbal, pijí pivo a sledují televizi, ne chodí do divadla. Stěžoval jsem si Amélii, že se o mě matka, ve srov nání s tou její, méně stará. Nedokázal jsem po chopit, že Améliina matka má jiné povolání, jiný status, že nežije v tak drsných podmínkách. Že pro mou matku je těžší věnovat mi čas, a s ním i lásku. Je pravda, že jindy mě matčina lhostejnost uklid ňovala. Když jsem se vracel ze školy, mohla si snadno všimnout mých ztrhaných rysů, které při pomínaly vrásky. Moje tvář vypadala vrásčitá, bití mě činilo starším. Bylo mi jedenáct, ale už jsem byl starší než moje matka.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243448