U deset V
Bylo brzy zrána a na letišti v Heathrow z šedé jarní oblohy jemně mžilo. Špalír ospalých tváří u pásu se zavazadly pozoroval zavazadla jiných lidí, která k nim dojela dříve než ta jejich. Z tlampačů se ozývala hlášení, která letištní technika zašifruje do jazyka, jakým nikdo nemluví. Pozdní přílety. Opožděné spoje. Záchvaty paniky. Prostě počátek dalšího z dnů zasvěcených požitkům z cestování. Andre se cítil kupodivu čerstvý – vystříhal se alkoholu a spal celých šest hodin. Pokud nebude doprava příliš hustá, má šanci dostat se do hrabství Wiltshire ještě před obědem. Celé odpoledne a zítra ráno může pracovat a do Heathrow se vrátit tak, aby stihl večerní let do Nice. Tahle veselá myšlenka ho povzbudila, až se dopustil zásadní chyby. Když procházel zeleným proudem celnice, usmál se na celníka. Samozřejmě ho zastavili. „Otevřete nám tohle zavazadlo, pane, buďte tak laskav.“ Celník si prohlédl bohatou výbavu ve vaku a pozvedl obočí. „Fotograf amatér, to bychom asi tak byli, že ano?“ „Profesionál. Fotografuji pro časopisy.“ „Aha.“ Hlas zněl ploše a nepřesvědčeně. „Už dlouho?“ „Ano, pár let.“ „Ale ne s tímhle nářadíčkem.“ „Ne.“ Proč jenom se cítil provinile? „Moji starou výbavu mi ukradli. Tohle jsem si minulý týden musel koupit v New Yorku.“ 98
mayle_honba.indd 98
23.2.2018 13:37:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243014
Mrazivý úsměv. „Takže máme na všechno stvrzenky, že ano?“ O deset minut později – k určitému zklamání ochránce britských celních hranic – ho museli pustit, protože Andre měl skutečně na všechno stvrzenky. Zapřísáhl se, že se již nikdy nepodívá celníkovi do očí, a ve vypůjčeném fordu, který stejně jako všechna ostatní auta – ve srovnání s americkými silničními potvorami – vypadal jako hračka, se vydal na západ. Byl by rád věděl, kolik pašeráků takhle chytnou, a s čím. Kurýry s bílým práškem z Číny? Předměty obecného ohrožení? Nebo jen jednu extra lahvinku whisky a bezcelní cigarety? A jak by se dalo propašovat něco většího, třebas ukradený obraz? Přišlápl na plyn a zrychlil na sto třicet, aby skončil co nejdříve s prací a zmizel odtud na rande s Cyrem. Vyjel z předměstí, a jak se blížil ke šťavnatým zeleným kopečkům a úpravným políčkům hrabství Wiltshire, mrholení se změnilo v hustý déšť. Anglie by mohla být opravdu hezounká, jen kdyby se někomu podařilo zavřít vodu. Andre zíral ven do stěračů, které kmitaly jak metronom, a čekal, až uvidí ukazatel na vesnici, kde se měl zeptat, jak se dostane do cíle své cesty. Vesnicí málem projel bez zastavení. Nether Trollope byla vesnička sestávající z jedné kraťoučké ulice. Na ní hlouček chaloupek ze zdiva s černými trámy, zamračený a mokrý, malá pošta, obchůdek a hospoda. Nad hospodou visel omšelý štít ohlašující jméno Lamprey Arms s malbou ozubené potvory, která vypadala jako červ svíjející se kolem oloupaného nápisu v latině. Pod štítem se kýval další nápis zvoucí návštěvníky na něco k zakousnutí. Andre zajel na parkoviště a přešel po štěrku, v němž se jeho stopy okamžitě zalily vodou. Když vešel dovnitř, půl tuctu či kolik hostů, kteří tam popíjeli pivo, zmlklo a všichni se obrátili k němu a civěli. Kromě toho ho uvítal závan pachu piva, kouře a mokrého šatstva. V krbu zápolil o život ohýnek, jehož teplo, pokud vůbec nějaké vycházelo, pohltil velikánský starý černý labrador, který před 99
mayle_honba.indd 99
23.2.2018 13:37:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243014
krbem dřímal a přitom tu a tam zahýbal šedým čenichem. Za nálevním pultem stála mohutná černovlasá žena, jejíž tvář zářila přeštědrou paletou barev. „Dobré ranko, mladý pane,“ zahlaholila. „To se nám ale počasíčko vyvedlo. Co si dáme?“ Andre si objednal pivo. Mumlání, které uťal svým příchodem, navázalo tam, kde přestalo, tiše a tajuplně, jako kdyby zahradničení a kopaná byly zakázané radovánky. „Poslužte si.“ Šenkýřka před něj postavila sklenici. „Na výletě?“ Podívala se na něj zpytavě a oči jí z toho nánosu půlnoční modři jen blýskaly. „Možná byste mi mohla pomoci,“ řekl na to Andre. „Jak se dostanu na zámek Throttle Hall?“ „Jedeme na návštěvu k jeho lordstvu?“ Zatáhla si z cigarety se silně rudou kosmetickou úpravou od rtěnky. „To je jen pět minut odtud, na konci cesty. Velká železná brána s takovou potvorou ve znaku, nemůžete to minout.“ „Potvorou?“ „Jó, mihule. Čili lamprey. Jako úhoř, ale zubatý. Běhá mi z toho mráz po zádech. Radši bychom se jmenovali něco jako u kachny a ohaře, nebo u královského dubu, ale co naděláme. Patří to tu lordu Lampreymu, takže jsme u mihule a musíme to vydržet.“ „Mihule je historická záležitost, Rito,“ vmísil se jeden ze zákazníků do hovoru. „Tradiční, historická.“ „To je mi fuk.“ Rita si zapálila další cigaretu od oharku té předešlé. „Běhá mi z toho mráz po zádech,“ opakovala. „Kvůli těm zubům.“ Andre zvedl loket z kaluže piva. „A zajde sem lord Lamprey občas na pivo?“ Rita posmrkla. „Nestojí to ani za řeč. Ale Daphne, ta jo. To je jeho dcera.“ Dvakrát či třikrát přikývla a šibalsky mrkla. „V sobotu večer.“ Významně se na Andreho podívala a přivřela očko. „Ráda se pobaví, ta jo, naše Daphne, ta jo.“ 100
mayle_honba.indd 100
23.2.2018 13:37:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243014