Tab. 3.5. Nepřízvučné sufixy
Sufix
<Příklady>
Komentář
ico
accadèmico, autèntico, còmico, simpàtico
Charakteristický pro latinismy a pro denominální adjektiva (N>A), produktivní.
olo
nomìgnolo, viòttolo, mostriciàttolo
Deminutivní sufix. Existuje také přízvučná varianta <-òlo> (např. <figliòlo>).
idi
Aràcnidi, Cànidi, Bòvidi
Uplatňuje se v odborné terminologii z oblasti zoologie, téměř dvě stovky názvů.
ia [ja] [a]
béstia, astùzia, ànsia audàcia [auꞌda:ʧa]
Latinismy, neproduktivní. Existuje produktivní přízvučná varianta <-ìa> (<allegrìa>).
plo
trìplo, quàdruplo, quìntuplo, sèstuplo
Latinismy, pouze ve vybraných násobných číslovkách.
eo
àureo, fèrreo
Latinismy, v současné době neproduktivní.
ere
crédere, pèrdere
V současné době neproduktivní.
Sufix idi se uplatňuje pouze v odborné terminologii. Sufix <olo> sice také přitahuje přízvuk na předcházející slabiku, ale má i produktivní přízvučnou variantu <òlo>. Slovník Zingarelli (2011) registruje dokonce tři sufixy <òlo>, a sice sufix tvořící deminutiva (např. <querciòlo>, <figliòlo>) nebo adjektiva označující původ (<campagnòlo>, <montagnòlo>, <spagnòlo>), sufix označující v chemickém názvosloví alkoholy (<metanòlo>, <etanòlo>, <butanòlo>) a sufix označující v chemickém názvosloví sloučeniny s vlasnostmi podobnými olejům (<benzòlo>). Obdobným způsobem lze zkoumat postavení přízvuku v neoklasických kompozitech,88 jejichž druhým prvkem je konfix. Je přitom lhostejné, zda prvním prvkem je také konfix (např. bibliografia, psicologia), nebo samostatné slovo (např. fienicoltura, ossigenofobo).89 Konfixy stojící na konci slova jsou v hesláři slovníku Zingarelli (2011) registrovány jako secondo elemento; po odečtení konfixů konstruovaných, tj. takových, ke kterým byl dále přidán italský sufix (např. –latra > –latrico), najdeme v hesláři 190 konfixů nekonstruovaných. Jejich přízvuková struktura je naznačena v následující tabulce.
88 89
Blíže v češtině viz P. Štichauer (2007: 92–93). Konfixy jsou obvykle formy vázané, nesamostatné, ale neplatí to bezvýhradně. I konfix na druhé pozici může být volným prvkem (např. aromaterapia); podstatné je, že vytváří paradigma neoklasických kompozit s pořadím prvků „závislý člen – řídící člen“ (blíže viz Radimský, 2006; resp. v češtině Radimský, 2011).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242925
Tab. 3.6. Umístění přízvuku v nekonstruovaných konfixech (sufixoidech)
Umístění přízvuku
Počet konfixů
Podíl konfixů
Druhá slabika od konce
127
66,84 %
Třetí slabika od konce
10
5,26 %
Nepřízvučný konfix
53
27,89 %
190
100,00 %
Celkem
Relativně vysoký podíl konfixů s přízvukem na druhé slabice od konce se dá očekávat. Překvapí však nízký podíl konfixů s přízvukem na třetí slabice od konce,90 a zejména vysoký podíl konfixů nepřízvučných.91 Nepřízvučné konfixy jsou až na výjimky dvojslabičné a – podobně jako výše uvedený sufix ico – přitahují přízvuk na bezprostředně předcházející slabiku, bez ohledu na původní umístění přízvuku v první složce neoklasického kompozita. Výsledné kompozitum má tedy potom přízvuk na třetí slabice od konce, jak ukazuje následující příklad:
<crànio> + <tomo>
>
<craniòtomo>
Přehled více než padesáti konfixů, které se chovají stejným způsobem, přináší tabulka v příloze 3. V ní je třeba upozornit na konfixy cromo, dromo a fito, kde přízvuk podle slovníku Zingarelli (2011) kolísá. Zde je však na místě připomenout, že neoklasická kompozita slouží vesměs k tvoření odborných termínů, kde je kolísání přízvuku častější, neboť jde o formy, s nimiž se mluvčí často seznamují prostřednictvím psané podoby. Stranou tohoto přehledu stojí dva moderní konfixy označované v Zingarelli (2011) jako nepřízvučné: giro a bus. Konfix giro je v neoklasických kompozitech přízvučný (<aerogìro>, <levogìro>). Konfix bus je sice skutečně nepřízvučný, ale nepřitahuje přízvuk na předcházející slabiku (<fìlobus> – „trolejbus“). Poslední skupinou konstruovaných slov jsou kompozita, jejichž druhou složkou je (potenciálně samostatné) slovo. První složkou takového kompozita může být buďto také slovo (pak jde o kompozitum románské, např. segnalibri – „záložka“), anebo konfix (pak jde o kompozitum neoklasické, např. 90 91
Jde o konfixy: <àntropo>, <cèfalo>, <cèntrico>, <cràtico>, <dàttilo>, <fìcee>, <mètrico>, <ònimo>, <pòtamo> a <stàtico>. Nezáleží na tom, zda daný konfix pochází z řečtiny nebo z latiny – v obou skupinách je podíl nepřízvučných konfixů podobný.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242925
filoarabo – „proarabský“). Podstatné je, že druhá složka takového kompozita je v izolovaném postavení vždy přízvučná a tento přízvuk zůstává hlavním přízvukem výsledného kompozita. Diskusi lze tedy vést pouze o tom, jak vypadají případné přízvuky sekundární, resp. zda původní přízvuk z první složky kompozita, který se přinejmenším v rámci románské kompozice uchovává, je ve výsledném kompozitu skutečně pouze přízvukem sekundárním. Argumenty relevantní pro tyto otázky jsme již detailně rozebrali v kapitole o vedlejším přízvuku (3.3.), proto zde jen stručně shrneme závěry. Scalise a Vogelová (1982: 220–223) přesvědčivě ukázali, že kompozita, jejichž druhou složkou je slovo, nerespektují vždy přízvukovou strukturu, která je typická pro ostatní typy slov, tj. slova nekonstruovaná a slova, jejichž posledním prvkem je sufix nebo konfix. Najdeme u nich totiž kolizi přízvuků (1), kompozita s nepřízvučnou první slabikou (2) a kompozita se sekvencemi více než dvou nepřízvučných slabik (3) (1) <blù nòtte> (2a) <valìgia armàdio> (2b) <aspìrapólvere> (3a) <càrcere modèllo> (3b) <àntropocentrìsmo> Krämer (2009: 195) zas ukázal, že u kompozit lze (třebaže ne vždy systematicky) rozlišit kvalitu středových vokálů pod přízvukem v první složce (4–6). (4) appendiabiti [apꞌpɛndiꞌa:biti] (5) tossicodipendente [ꞌtɔssikodipenꞌdɛnte] (6) portafoglio [ꞌpɔrtaꞌfɔʎʎo] A konečně M. Nesporová (1993: 173–174), navíc dospěla k závěru, že v kompozitech dochází i k dloužení samohlásky pod prvním přízvukem, pokud stojí v otevřené slabice (7–9). (7) paraurti [ꞌpa:raꞌurti] (8) radiotelefono [ꞌra:djoteꞌlɛ:fono] (9) colapasta [ꞌko:laꞌpasta]
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242925